Hlavní obsah
Názory a úvahy

Pohádka končí svatbou?! A pak začíná skutečná hra

Foto: Pexels, Eduardo Barrientos

Vztahy jsou alfa a omega našich životů. Už jako malé holčičky sníme o tom našem princi. Věříme ve šťastné konce. Jenže pohádky končí větou „Žili šťastně až do konce života“.

Článek

„A pokud jsou naživu, žijí tak dodnes.“ Copak znáte pohádku třeba o Popelce po třiceti letech?

Nikdo nepopsal, co se děje poté. Nikdo neřeší pohozené špinavé ponožky, nevěry, psychické týrání, kompromisy, ústupky. Nikdo nepoukázal na to, co si ti dva opravdu zrcadlí a co se vzájemně učí.

Možná proto vznikla chiméra, že ten krásný, zdravý a bezpodmínečný vztah existuje. Stačí se nechat zachránit, být hodná a poslušná, napomáhající všem, se všemi vyjít – a dostaneme toho pravého na zlatém podnose.
Zatímco ty Holeny a Marfuše – pyšné, zlé a nafoukané – mají utrum.

I to je příčina, proč se rády stylizujeme do role hodné holky.
Budu hodná = bude princ!


Dnes už ale víme, že hodné holky se dostanou do nebe… a ty zlobivé, kam chtějí.

Partnerství jako hra

A taky, že partnerství je hra!
Hra, která otevírá naše 13. komnaty a ukazuje nám vlastní já tak, jak jej nevidíme.
Vytahuje na povrch schované citové bolístky a ututlaná traumata.

Proto každý muž či žena po boku druhého je ten pravý – pravý pro ten daný okamžik.
Pro vyléčení zranění duše.

Ano, otevření rány bolí. Ale přiznejme si, že takové odkrytí, rozříznutí a vymačkávání hnisu negativních emocí je nesnesitelné mučení. Přesto jej dobrovolně opakujeme.

Konec cyklu

Ten cyklus skončí až tehdy, když pochopíme pravidla partnerství.
Hrajeme únikovou hru z bolesti srdce ven na světlo, do pohody. A když neznáme návod, nebo o něm víme, ale „raději“ zůstáváme v tomto temném labyrintu, jen se střídají strážci = partneři.

Každá výměna stráže s sebou nese i tvrdší přístup k dobrovolnému vězni. Ten první je „hodný policajt“ a každý další je zlejší a tvrdší.
Je to totiž energeticky známé a cítíme v tom „bludišti“ jistotu daného.

Druhá možnost

Nebo je tu druhá možnost, která je stejně emočně náročná, ale je to klíč od „emočního vězení“.
Díky životním kotrmelcům víme, co už nechceme žít. Rozpoznáme, co je černé a co bílé.

Pak je důležité si položit otázku:
„Co mi kdo zrcadlí? Co mi chce říct?“

Vyléčit si svoje zranění!
Protože to stojí za tím, jaké lekce nám bude odrážet náš učitel.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz