Článek
Mnoho žen má pocit, že musí všechno zvládnout. Být silné. Úplné superhrdinky. Jenže tyto „hrdinky“ si často nedovolí plakat, být unavené, cítit strach, vztek nebo chaos. Naučily se svou bolest potlačit, nedávat ji najevo, anebo nad její bodavostí a urputností mávnout rukou: „To nic není, to dám.“
Takový přístup má ale pramálo společného se silou nebo superschopnostmi.
Nepřijetí emocí a nedovolení si je prožít vede spíše k vyhoření a vnitřnímu rozpadu.
Přitom někdy stačí jediné — naslouchat svému tělu.
Tělo mluví daleko dříve než mysl. Nemá v sobě tisíce myšlenek, které nás zahlcují a tlumí intuici.
Tělo je náš hlavní indikátor:
- únava říká: zpomal
- nespavost ukazuje na neřešený stres
- tlak nebo bolest na hrudi varuje, že naše hranice byly překročeny
- migrény nejsou známkou pohody, ale přepětí
Proto je důležité své tělo nejen hýčkat, ale také mu porozumět.
Nepohoda fyzického těla má přímý vliv na naši psychiku — a naopak.
A právě proto je skutečná péče o sebe cestou k rovnováze. Nejde jen o to dopřát si odpočinek nebo relax, ale pochopit, odkud naše únava a přetížení pramení. Tělo není problém, který musíme „opravovat“. Tělo je posel. Ukazuje nám, kde už dlouho přetékáme, kde jsme zapomněly na sebe, kde jsme překročily vlastní hranice.
Když se naučíme své tělo poslouchat, přestáváme bojovat. Přestáváme se tlačit do výkonu, který nás vysává. Přestáváme se přetvařovat, že „je všechno v pohodě“, když uvnitř není. A hlavně — začínáme se k sobě chovat s láskou, ne se sebepotlačováním.
Tahle jemnost vůči sobě není slabost.
Je to naopak jedna z největších forem ženské síly.
Chceš pokračovat dalším odstavcem? Nebo z toho mám poskládat celý článek? 😊💛
