Článek
Okolí má pocit, že její život je procházka růžovým sadem. Že žije scénář, po kterém touží každý.
Jenže nikdo, kdo nežije váš život, neví, jaké to doopravdy je.
Irma je úspěšná žena. Má firmu, klientelu, stabilní příjem. Zvenčí působí jako ztělesnění ideálu. Ale uvnitř - trpí.
V jejím nitru se odehrává tiché peklo.
Vystřídala desítky léků i lékařů. Její chorobopis je silnější než u mnohem starších lidí. Trápí ji reflux, chronický kašel a únavový syndrom. A přitom jí do „Kristových let“ ještě pár narozenin zbývá.
Ve skutečnosti ji ale nejvíc neničí tělo. Ničí ji její životní role.
Role hodné holky.
Celý život čeká na jediné: uznání od rodičů.
„Nikdy jsem neslyšela, že jsem dost dobrá.“
Převzala odpovědnost za domácnost i za rodiče. Snaží se víc, než je lidsky možné. Doufá, že si jí konečně všimnou. Že ji pochválí. Že ji uvidí.
Protože někde hluboko uvnitř věří:
„Lásku si musím zasloužit.“
Jenže když člověk žije v permanentním stresu…
- vede firmu
- stará se o rodiče
- přebírá za ně odpovědnost
- snaží se dokázat, že všechno zvládne
A přitom jeho snaha zůstává bez odezvy, tělo začne mluvit za něj.
Irma není viděná.
Je brána jako samozřejmost.
Její péče je kritizována nebo odmítána.
A tak, i když je neustále mezi lidmi, je ve skutečnosti úplně sama.
Opuštěná. Nemilovaná. Přehlížená.
V jejím životě není partner. Do světa vysílá tiché volání:
„Ať si mě konečně někdo všimne.“
Jenže sama sobě tu pozornost nedává.
Nevěnuje péči svým pocitům.
Nezastavuje se.
Nepečuje o svou psychiku ani o svůj vlastní život.
A tělo?
To jednoho dne řekne: dost.
Nemoc nepřichází jako trest.
Přichází jako ukazatel.
Zastav se.
Podívej se na sebe.
Začni konečně žít i pro sebe.
