Článek
Zpracovat vztah s matkou neznamená zapomenout
Zpracovat si vztah s matkou není jednoduché. Ublížená, traumatizovaná dcera v sobě často dusí bolest a zlost a nechce – nebo možná ani nedokáže – odpustit. Podvědomě se tomu brání.
Jako by říkala:
„Když ti odpustím, budeš vítěz a já poražená. Když ti odpustím, příliš snadno se zbavíš své viny.“
Tady je důležité říct, že celý proces nemá být o tom, že všechno hodíš za hlavu a zapomeneš. To, co matka udělala špatně, zůstává její odpovědností.
Zpracovat vztah s matkou podle mě neznamená odpustit jí, omluvit ji ani s ní nutně vytvořit hezký vztah. Znamená to dostat se do bodu, kdy její chování přestane určovat, koho si pouštíš k sobě a co ve vztazích toleruješ.
Pokud se ti opakuje vzorec:
hodná a přizpůsobivá → dlouho vydržím → nahromadí se zklamání → udělám radikální řez,
pak je potřeba pracovat právě s ním.
A i tady začíná změna přímo u tebe.
To stokrát omílané klišé „musíš se mít ráda“ je tu zase. Jenže tentokrát nejde o frázi před zrcadlem.
Prvním krokem je uvědomit si, jaké kamarádky si vybíráš a proč. Dalším, neméně důležitým, je pojmenovat svůj citový deficit.
Potřebovala jsem zastání a dostala kritiku.
Potřebovala jsem ocenění a byla jsem přehlížená.
Potřebovala jsem stejné zacházení jako ostatní a měla jsem být ta rozumná.
A teď se oceň sama.
Protože když čekáš na ocenění pouze zvenčí, snadno získáš pocit, že si ho musíš zasloužit. Pořád přikládat polínka do pomyslného ohýnku a hřát ostatní, často na úkor sebe.
Nauč se proto pojmenovat svoje potřeby a postupně je také sama naplňovat.
Co potřebuje moje tělo?
Po čem touží moje duše?
Co mi přináší klid?
Jak se dokážu sama utěšit?
Co mi pomáhá, když mě něco zraní?
Někdy může být první pomoc úplně obyčejná a vést přes naše smysly. Teplá sprcha, hudba, vůně, procházka, dobré jídlo, dotek, ticho, příroda. Něco, co tě vrátí zpátky k sobě místo toho, abys okamžitě hledala někoho, kdo zaplní vzniklou prázdnotu.
Pak už nepotřebuješ kamarádky, které ti budou znovu rýpat do staré bolestivé rány.
Když jsou tvoje základní potřeby naplněné, nehledáš zoufale přijetí, spřízněnou duši ani někoho se stejným trápením, které vás spojí.
Hledáš parťačku.
Ženu, se kterou ti je jednoduše dobře. Společnost bez neustálého dokazování vlastní hodnoty.
A především se učíš nastavovat hranice.
Jedete třeba na společný výlet. Předem jste se domluvily na trase i hotelu. A ona začne házet vidle:
„Tohle se mi nelíbí.“
„Tudy nejdu.“
„Tady bydlet nechci.“
Jednou můžeš říct: „OK, změňme to.“
Kompromis do přátelství patří.
Pokud se z toho ale stává pravidelný rituál a všechno se nakonec musí přizpůsobit jednomu člověku, je čas přestat ustupovat.
Dovol si s klidem říct:
„Tohle mi není příjemné.“
„Takhle se mnou nemluv.“
„Na tomhle jsme se předem domluvily.“
„Mám pocit, že tenhle vztah táhnu hlavně já.“
A potom sleduj reakci.
Protože právě reakce člověka na tvoji hranici ti často řekne o kvalitě vztahu víc než všechna předchozí hezká slova.
Možná o některou kamarádku přijdeš.
Ale možná je právě tohle cena za to, abys jednou mohla prožívat svoje holčičí dny s lidmi, se kterými se nemusíš neustále přizpůsobovat, dokazovat svoji hodnotu a potom si někde sama uraženě foukat staré bolístky.
Protože zpracovat vztah s matkou nakonec není jen o matce.
Je to hlavně o tom přestat žít svoje dnešní vztahy podle pravidel, která sis musela osvojit jako dítě.
