Článek
Astmatický záchvat není nic příjemného.
A podívat se pravdě do očí bývá ještě těžší.
Valerie si dlouhá léta myslela, že za její stav může práce, šéfová, stres. Po každém konfliktu si ulevila – pomluvila ji. Ale jakmile ji druhá žena zavolala, přiběhla.
Jako poslušný pejsek.
Její příběh je typickým příkladem tichého sebetrýznění.
Strach nastavit si hranice a říct „dost“ ji uvěznil ve firmě téměř na doživotí.
Bylo jí přes sedmdesát let. Stále chodila do práce. Ne proto, že by chtěla. Ale proto, že se stala berličkou své mladší kolegyně – spolumajitelky firmy.
Kdysi jí bylo té mladé ženy líto. Přišla čerstvě ze školy, nejistá, zraněná. Valerie se jí ujala. Dala jí to, co jí samotné v životě chybělo – přijetí, pozornost, péči.
Stala se jí náhradní matkou.
Jenže čím víc dávala, tím víc ztrácela sama sebe.
Mladší kolegyně neměla nikdy dost. Potřebovala stále víc pozornosti, víc podpory, víc energie. Nakonec spolu založily firmu.
A tím se kruh uzavřel.
Důchodový věk klepal na dveře. Valerie chtěla odejít.
Ale nesměla.
„Zůstaň tady se mnou. Nemusíš nic dělat, jen tu buď. Ať tu nejsem sama,“ prosila ji druhá.
A zároveň:
- „Ta faktura není uhrazená, vyřiď to.“
- „Jsi neschopná.“
- „Tohle jsi zase pokazila.“
- " Zase odjíždíš na dovolenou?"
Z podpory se stala závislost.
Z vděčnosti manipulace.
Z vztahu past.
Valerie se cítila jako fackovací panák.
Na prahu sedmdesátky znovu sebrala odvahu a navrhla odchod. Odpovědí byl křik, vztek, pláč a výčitky:
„Neopouštěj mě!“
A ona zůstala. A pokud nezemřele, nejspíš i v osmdesáti tam je.
Není divu, že její astma se i přes medikaci zhoršovalo.
Tělo někdy říká to, co si člověk nedovolí vyslovit:
„Dusím se v tomhle životě.“
