Článek
Samota fyzická oproti pocitu osamocení má velký benefit. Kdykoliv se dá přerušit. Vyjít mezi lidi, letět s kamarádkou na dovolenou, jít do divadla. Zavřít dveře od bytu a jít se bavit. Efekt je i opačný – když potřebuješ být sama se sebou, nechat si pročistit hlavou myšlenky, užít si klid, zameditovat si.
Fyzická samota je stav. Má dveře. Má kliku. Má možnost volby. Je to prostor, do kterého vstupuješ – a ze kterého můžeš kdykoliv odejít.
S pocitem osamocení je to složitější. Je to dusivé rozpoložení, které cítíš v těle i ve vyprodané Lucerně, mezi kamarády či kolegy. „Sem přece nepatřím. Nemám si s nimi co říct. Nejsem přijímaná.“
A právě tady je ten rozdíl – pocit osamocení nemá dveře. Neseš si ho v sobě. A proto nezmizí ani tehdy, když jsi mezi lidmi.
To dusno není o počtu lidí kolem tebe. Je o tom, jestli se cítíš viděná, slyšená a přijatá taková, jaká jsi. Když ne, tělo to pozná dřív než hlava – sevřený hrudník, vnitřní napětí, tichý pocit „nepatřím sem“.
Introverti si samotu často užívají, ale lidé, kteří potřebují společnost, netrpí samotou - trpí nedostatkem skutečného spojení. Nejde o to být mezi lidmi. Jde o to být ve spojení.
Můžeš být sama a cítit klid.
Můžeš být mezi lidmi a cítit prázdno.
A to druhé bolí víc.
Protože jakmile se v tobě ozve ten tichý hlas: „nejsem dost“ "nepatřím sem“
i plná místnost se může stát prázdným místem.
A skutečné spojení nezačíná venku.
Začíná uvnitř – ve chvíli, kdy sama sebe neodmítáš.
