Článek
Že musíme trpět, že pravá láska bolí.
Tento text je o ženách, které si z bolesti udělaly domov – a o cestě zpátky k sobě.
Každá žena touží po lásce.
Po milujícím muži, který by ji měl rád, nosil ji na rukou a chránil.
I když ví, že princ na bílém koni je jen přelud,
ve skrytu duše má každá náctiletá jeho obraz.
Sní o medových dnech po boku pana Úžasného
a věří, že takový ideál je tu i pro ni.
Jenže v dospělosti se sen rozplyne.
Výběr protějšků se zúží na ty špatné a ještě horší.
A žena se ptá:
„Kam se poděl ten můj pohádkový muž?“
Sny malé holky zapadly,
a realita má tvrdé lokty.
Program sebetrestání
Za tím vším často stojí program sebetrestání.
Takové to tiché přesvědčení někde uvnitř:
„Taková, jaká jsem, si zasloužím leda pětadvacet na zadnici,
a ne pohádkový příběh v realitě.“
Tohle sebezničující nastavení vzniká z vět,
které jsme slýchaly na svou adresu od blízkých.
Možná ve chvíli, kdy byli naštvaní,
možná jen mimochodem,
ale každé jejich slovo, které v nás vyvolalo emoční stopu,
se zachytilo v našem podvědomí jako pravda o nás.
Slova, která bolí, tvoří náš svět
Možná se zdá, že těmi slovy jsme jen mávly rukou.
Že prošla jedním uchem tam a druhým ven.
Jenže emoce je magnet.
A všechno, co se nás dotklo, v nás zůstalo.
Zapsalo se hluboko – jako neviditelný program,
který ovlivňuje, jaké vztahy si přitahujeme a jak se v nich chováme.
A tak místo zdravé lásky podvědomě hledáme bolest.
Protože bolest známe.
V bolesti se cítíme „doma“.
Láska, která bolí, není láska
Takhle se rodí sebetrestání v lásce.
Ne proto, že bychom neuměly milovat,
ale protože jsme zapomněly, že si lásku nemusíme zasloužit.
Že jsme ji hodny už tím, že jsme.
A tak místo lásky hledáme potvrzení.
Místo něhy přijímáme drobky.
A místo klidu volíme vztahy, které nás ničí –
protože někde uvnitř stále věříme,
že musíme trpět, abychom mohly milovat.
Návrat k sobě
Uzdravení začíná ve chvíli,
kdy si žena dovolí přestat trestat sama sebe.
Kdy pochopí, že lásku si nemusí zasloužit,
že se nemusí víc snažit, víc dávat, víc chápat.
Stačí, když se zastaví.
Když se obejme, i když pláče.
Když si dovolí být nedokonalá, unavená, obyčejná – a přesto hodná lásky.
Protože ta skutečná láska, kterou celý život hledá,
nepřichází zvenčí.
Ona vždycky byla v ní –
jen čekala, až ji znovu uvidí.
