Článek
Nabízíte empatii, dáváte si pocit bezpečí a přijetí. Velkou roli zde hraje laskavost a sdílení.
Díky této symbióze, i když může být jednostranná, se rány na srdci zacelí a objeví se síla jít dál. Jenže ta tě žene jinam – do skutečného vztahu. A převozník či převoznice zůstávají sami. Jen do té doby, než se objeví další srdce na cucky rozbité a hledající milující osobu.
Tato role je důležitá a potřebná, ale zároveň je to břemeno, které neseme na svých ramenou, pokud jsme notoričtí „zachránci“. Vrháme se do záchrany toho druhého střemhlav. Ukazujeme mu, jak je skvělý a láskyhodný, ale sami tento vzorec nemáme. A tak po dostatečné dotaci lásky a něhy končíme opuštění – a vyhlídka na vážný vztah je nulová.
Za tím vším stojí náš podvědomý program: „Musím být užitečný, aby mě měli rádi.“ Uznání od druhých je pro nás víc než náš vlastní život. Být potřebný je hnacím motorem. Závislý partner je skvělý společník. Jenže jakmile rány nebolí, potřeba být vedle vás už není. Je to jako po operaci slepého střeva – dokud jsou bolesti, lékař je ten nejdůležitější a nejpotřebnější. Jakmile nepohodlí pomine, člověk zvládá žít bez zachraňování, jde za svým snem – a na léčitele zapomene.
Každý z nás byl někdy v této pozici. Pokud se ale jedná o trvalý vztah, je třeba se zamyslet: proč tomu tak je? Proč sen o rodině končí vždy stejně – sbohem a šáteček, já jedu dál?
Příčin může být několik:
- Opakujeme vzorec z dětství, kdy jsme byli zatíženi péčí o sourozence, nemocného nebo nezralého rodiče.
- Může to být i nevědomá ochrana – obava, že budeš prokouknut/a a tvá zranitelnost vyjde na světlo.
- Nízká sebehodnota – přesvědčení, že lásku si musíme zasloužit. A proto se spokojíme s někým, kdo ocení naši péči aspoň na chvíli.
Jenže toto nastavení přináší bolest a frustraci. Proto je důležité nalít si čistého vína a odpovědět si:
Jakou mám hodnotu, když nikoho nezachraňuji?
Proč jsem jen „náplastí“ na zlomené srdce?
Proč se spokojím s rolí opraváře srdcí?
