Článek
Že aby byly „dostatečné“, musí se rozdávat, pomáhat, naslouchat, zachraňovat.
A tak si oblékly roli spasitelky, která se stará o všechny… jen ne o sebe.
Jejich vlastní pocity nejsou důležité.
Je důležité, jak se cítí ostatní.
Musí se vcítit, musí chápat, musí být oporou.
I když zrovna ony samy mají na kahánku, i když už sotva stojí a jejich duše krvácí.
V jejich nitru často sedí zamrzlá vnitřní holčička.
Není vyslyšená, není viděná, její bolest se nehýbe — zůstává uvnitř a roste v frustraci.
Zaměřit se na ni je nesmírně léčivé.
Propustit ji z temného žaláře a konečně jí dát to, co nikdy nedostala od rodičů:
- pocit bezpečí
- přijetí
- pozornost
- uznání
- chválu
I když to autority neuměly, ty to teď umíš.
Ty můžeš být tou, která vyléčí vlastní bolavou duši.
Protože ta malá holčička… to jsi ty.
Ve vizualizaci se stačí ponořit do minulosti.
Do okamžiku, kdy ti nebylo dobře, kdy ses trápila, kdy ses cítila sama.
Podívej se:
Kolik ti tam je? Kde jsi? Co děláš? Jak se cítíš? Co potřebuješ?
Možná obejmout.
Možná vyslyšet.
Možná pochválit nebo uklidnit.
Udělej to pro ni.
Děláš to tím i pro sebe.
Pohlaď ji, obejmi ji, setři slzičky a řekni jí přesně to, co tehdy potřebovala slyšet:
„Už nejsi sama. Jsem tady s tebou. Miluju tě. Jsem ráda, že jsi.“
To je první krok.
Jemný, ale nesmírně důležitý.
Protože změnou přístupu k sobě začínáš léčit i všechny další mezilidské vztahy kolem sebe.
Pokud bys svou vnitřní holčičku dál nechávala na holičkách, nepřijatou a neopečovanou, budeš stále přitahovat lidi, kteří ti budou zrcadlit její bolest.
Lidi, kteří budou zneužívat tvoji touhu být milovaná.
Když ale přijmeš sebe jako celek, rodí se sebeláska.
Ne ta povrchní, ale ta hluboká, pravdivá.
A zdravá sebeláska přitahuje někoho úplně jiného — zralého muže, který ti ukáže, co to znamená být opravdu milována.
