Článek
Za muže by měly mluvit jeho činy. To je pravda odvěká.Ale proč raději skončíme v náruči mluvky?
Osoby druhého pohlaví, která jen vypráví, slovy maluje vzdušné zámky, líčí jimi skvělou budoucnost, pronese slib až navěky v lásce a polichotí uchu ženy.
Takový „Andersen“ dnešní doby totiž oproti muži činu poskytne instantní, rychlý pocit lásky. Umí mluvit o citech. Už slyší znít svatební zvony. Ty jsi ta jediná, dokud vás smrt nerozdělí. Přesně ví, co chceš slyšet – o sobě, o vztahu i o budoucnosti.
Rychlé, opojné. Velká porce emocí hned. Bez čekání.
Zatímco šikula?
Než postaví dům, zasadí strom, vybuduje firmu – je pořád v zápřahu. Dělá od nevidím do nevidím. Výsledek je v nedohlednu. Možná v další pětiletce bude hotovo.
Ukazuje realitu. A ta není tak dechberoucí jako hlasem vymalovaný obraz krásné budoucnosti.
Stačí jen naznačit! A ty už se vidíš v sedmém nebi lásky.
Jeho návrh si sama sesumíruješ do scénáře: „Žili šťastně a spokojeně.“
Neseš-li v sobě zranění z dětství a slova chvály nebyla ve slovníku tvého otce, lehce „skočíš“ na sladké řeči.
Jsou jako droga. A on tě jimi dopuje.
Konečně láska.
Konečně mě někdo vidí.
Jsem pro někoho důležitá.
Cítím se výjimečně.
Jenže „povídálek“ se slovy nedává jistotu.
To, co vypustí z úst, jsou často jen prázdné fráze.
Zatímco ten druhý – bez sladkých slovíček navíc – umí dát zázemí, mužskou náruč i pomocnou ruku.
Proč tedy raději volíme slůvka, která nikdy nepadnou na úrodnou půdu?
Kromě deficitu z dětství podvědomě hledáme to, co známe.
A jaký byl otec, takový je s velkou pravděpodobností i partner.
Byl-li život po boku táty nahoru dolů, plný emočních výkyvů, křiku a pláče, těžko budeme hledat klidný přístav u „Bořka stavitele“.
Když známe jen nejistotu, přitahuje nás i v dospělosti.
