Článek
Strom připomínal čas, který plyne. Přinesl stín před paprsky, plody obohatily rodinný jídelníček a dřevo hřálo v krbu. Dům poskytl rodině střechu nad hlavou. A syn zajišťoval, že svět půjde dál.
Dnes to zní skoro jako pohádka.
Z gauče se spíš ozývá:
„Mami, víš, kolik má „youtuber“ XY sledujících?“ “ Je to king ! Má jich stovky tisíc!"
A vzápětí přijde i cenná rada z jeho videa: „Na „sockách“ říkali, že i záchodová štětka se musí pravidelně čistit. Děláš to?“ Protože, když to doporučí influencer s desítkami tisíc sledujících, tak je nutné to dělat! Hochu, kdybys uklízel byt se mnou, tak bys viděl, že naše štětka má potřebnou péči. Varování před bakteriemi, hned vyvolá v očích „teens“ hrozbu apokalypsy. A asi proto, je samotné použití té štětky pro sněhovou vločku „španělská vesnice“.
A co teprve složitější úkony – třeba zasadit strom. Natočil už na to někdo video? Nejlépe ten, co oslovuje sledující „patnáct plus“. Obávám se, že by to dopadlo podobně jako v příběhu, který vyprávěla má babička. Když jednou chtěli návštěvu z velkého města zapojit do senoseče, dívčina vůbec netušila, co jsou hrábě. Do chvíle, než na ně šlápla a násada jí udělala na čele bouli jak Brno.
To je dnešní moudrost – digitálně zprostředkovaná, instantní, často vtipná, někdy i praktická. Jenže mezi věděním a konáním zůstává propast. Použít tu štětku? Nemyslitelné. Zvednout se a něco udělat? To už je disciplína, kterou algoritmus do „trendingu“ nezařadil.
A já se přistihnu, jak ve chvílích ticha přemýšlím: kde jsou ti muži, kteří ještě cítili povinnost zanechat po sobě něco hmatatelného? Ti, kteří zasadili jabloň a po dvaceti letech z ní sklízeli s dětmi ovoce. Ti, kteří ze dřeva a cihel postavili dům, aby v něm praskal oheň v kamnech . Ti, kteří v dětech viděli budoucnost, učili je řemeslu.
Místo toho tu máme generaci, která zasadí maximálně „like“, postaví si profil na Tinderu a zplodí tak akorát nový Tik Tok trend. A člověk se ptá: je to pokrok, nebo slepá ulička?
Někdy mě tíží otázka, na kterou nikdo neumí odpovědět: dočkám se vnoučat? Nebo mě čekají jen digitální náhražky – roztomilá videa s koťaty, sdílené filtry, virtuální vzkazy? Vše krásné, barevné, ale beztělesné, bez zápachu, bez tíhy skutečného života.
Tik Tok má obrovskou moc. Dokáže během vteřiny vyvolat smích, vzrušení i dojetí. Ale neumí vrátit ten pocit, když malé dětské prstíky pevně sevřou moji ruku.
Možná je to jen nostalgie. Možná se i dnes rodí muži, kteří sáhnou po lopatě, ne jen po telefonu. Jen to není tolik vidět, protože algoritmus jim nepřeje. Doufám v to. Protože ať se svět točí jakkoli rychle, někde v hloubce pořád věřím, že až jednou zasáhne osud, někdo tu přece jen zasadí strom – skutečný, s kořeny v hlíně, ne v cloudu.
