Článek
Vyslechnou si chválu na svou adresu a vzápětí ji zlehčí nebo úplně odmítnou.
A nejde jen o milostnou oblast. I obyčejná pochvala dokáže ženu vykolejit.
Dívka, která byla vychovávaná tak, aby „nebyla moc“, byla spíše kritizována než oceňována, a den co den slyšela, že „jiní jsou lepší“, si do dospělosti nese program: „Nezasloužím si to.“
Taková žena má tak nízkou sebehodnotu, že nedokáže říct: „Ano, jsem dobrá.“
A to ani tehdy, kdyby vymyslela lék na nevyléčitelnou nemoc. Je nevěřící „Tomáš“ vůči sobě samé.
Nadměrná kritika a kontrola, ve které vyrůstala, ji naučila ještě jednu věc: každá pozornost je nebezpečí.
Být viděná = být zranitelná.
Pochvala = předehra k bolesti.
Pohled druhého = kontrola, tlak, očekávání.
Dalším hlubokým aspektem je generační vedení k tomu, aby ženy nevyčnívaly.
Být tichá, skromná a pokorná byl po generace nepsaný zákon.
Lichotka takové ženě připadá jako světlo mířící přímo na ni – a tím ničí její „ctnosti“, které ji měly chránit.
U emočně zraněných žen může být pochvala dokonce varováním. Celý život se hlídají, kontrolují, drží své emoce na uzdě. Jakékoli „vyrušení“ – tedy i lichotka – je rozkolísá, protože narušuje jejich obranný systém.
A je tu ještě jedna rovina: manipulace.
V dětství mohlo ocenění znamenat: „Musím něco udělat zpátky.“
„Musím se odměnit.“
„Někdo mě někam tlačí.“
Tento vzorec způsobí, že žena nevěří ani upřímnému komplimentu.
Lichotka také naráží na hluboko zakořeněné přesvědčení:
„Jsem k ničemu.“
„Nikdo mě neocení.“
A každý krok od tohoto starého obrazu sebe sama působí nebezpečně.
Tělo raději zvolí jistotu staré bolesti než nejistotu nové radosti.
Umíte přijímat komplimenty?
Ne?
Pak se zeptejte samy sebe:
- Proč?
- Co mi brání vyslechnout si o sobě něco krásného?
- Kde jsem se naučila odmítat dobro?
V dalším článku si řekneme, jak pracovat s přijetím komplimentů a jak se naučit otevírat radosti, která nám právem patří.
