Článek
Ta věta mě dostala do kolen: Jsem vděčná svému otci, že byl ke mně krutý. Bez něj bych nezvládla život se svým tyranským mužem.
Z té věty mrazí.
Není to totiž odpuštění ženy, která prošla svým znovuzrozením. Není to hlas ženy, která se rozpadla na tisíc kousků, každou bolest si zpracovala, svá traumata vyléčila a pochopila, že chování jejího otce je jedna věc a její vlastní já je věc druhá.
Vina, která ji mučila roky, nikdy nebyla její. Jen ji jako dítě přijala.
Nedokázala si vysvětlit jeho neurvalost, vzteklost a křik. Jeho bolest a kopání kolem sebe – protože zraněný kůň vždy kope – si vzala na svá bedra.
„Nejsem dostatečná. Jsem ta špatná.“
Program sebetrestání si ta malá holčička vzala na sebe. A s koncem dětství ho neodevzdala. Nesla dál ten ďábelský dar-nedar.
„Jsem špatná“ byla její kouzelná formulka. Takové abrakadabra. Jenže místo kouzelného zážitku přinášela bolest a trápení ve vztazích.
Ano, díky tvrdé ruce otce teď žije pod bičem tyrana.
Tátova škola ji naučila zatnout zuby a vydržet. Neceknout. Snášet psychické týrání i rány, které někdy padnou vedle a někdy ne.
Tato žena vydržela roky, aniž by jí došlo, že se nemusí trestat do konce života.
„Co Bůh spojil, člověk nerozděluj.“
Kruté doživotní odsouzení. V jejím případě skončilo až jeho úmrtím.
Nikdo v tomto životním thrilleru není jen oběť ani jen pachatel. Tátova výchova byla jen dalším dědictvím, které se předávalo z otce na syna. Dlouhá rodová linie poznamenaná tímto chováním.
To převzal i muž její dcery a praktikoval dál na ní to, co znal. Ve větší intenzitě, pod zástěrkou lásky.
Ne každý dojde až k uvědomění, že muži jsou zrcadlem jejich duše. Od otce si nesou věno – obraz toho, jak se muž chová k ženě. Partner pak jen pokračuje v načatém programu.
Ne proto, aby si „užil“ a vybil svou frustraci na něžném pohlaví. Nevědomky v ženě probouzí sílu ke změně.
Jenže i tady existují kazítka.
Známé – i když nesnesitelně ubližující – je pro mnoho lidí „bezpečnější“ než neznámé. I kdyby to neznámé bylo mnohem lepší.
