Článek
„Ty pořád jen brečíš. To jsi ,ale citlivka!"
„Co si o nás lidi pomyslí? Jsem učitelka, musím se jim věnovat.“
„Nejsi chlap.“
Když toužil po mazlení, byl odstrčen — ne proto, že by ho rodiče nemilovali.
I to uměli. Jenže… co by tomu řekli ostatní?
„Jak to, že se mazlí se synem, místo aby šla pomáhat?“
„Vždyť má na starosti i naše děti.“
„Děti se nesmí rozmazlovat.“
„Práce musí mít přednost.“
„Když je to její práce ať se stará o ně, ne o jejich mazánka.“
A tak se jeho dětská touha po lásce postupně proměnila ve strach.
Každý pokus o milé slovo, o přitulení, končil stejně:
„Mám moc práce.“
„Jsme unavení.“
„Musíme na pole, sklízet, sázet.“
A tak to šlo dokola rok co rok. Zásení, okopávání, sklizeň a únava. Nebyl čas na „zbytečnosti“. Jenže :
Z malého chlapce vyrostl muž, který si kolem srdce postavil zeď.
Bolest proměnil v hněv.
A hněv se stal jeho zbraní i ochranou.
Cítit se pro něj rovnalo trpět.
Když se stal otcem, bylo jeho srdce už dávno uzavřené.
A právě jemu se narodila dcera — kopie jeho dětského já.
Tichá, citlivá, toužící po lásce.
Dráždila ho tím, jaká byla.
Viděl v ní sebe — chlapce, kterého kdysi svět zlomil.
Svoji nenávist vůči sobě začal nevědomě ventilovat skrze ni.
Opakoval chování a způsob výchovy, který znal, jen ho „vytunil“ bolestí, vztekem a odporem k ženám.
Už samotný fakt, že se mu narodila dcera, vnímal jako „naschvál“ Matky Přírody.
Děti vnímají bolest rodičů celým tělem i duší.
Nesou v sobě nevědomou loajalitu:
„Když trpí on, budu trpět i já. Budeme si blíž.“
A právě tahle nevědomá věrnost se pak promítá do dospělosti — do partnerských vztahů, do sebeobětování, do sebemrskačského syndromu.
Jen proto, aby nebyly samy.
Když vyrostla z dětských střevíčků, bolest z odmítnutí se přetavila v hněv a odpor.
V nenávist, která křičela otázku:
„Proč jsi mě nemiloval tak, jak jsem potřebovala?“
A pak přišla pravda, kterou bylo těžké unést, ale která léčí:
On tě zraňoval, ale ne proto, že tě nemiloval.
Neuměl to.
Nikdy neuměl dát lásku ani sobě.
Všichni v životě prožíváme chvíle, které jsou nesnesitelně bolestné.
Ale každý z nás má možnost proměnit trápení v sílu.
Ano, on byl plný zranění a citových šrámů.
Ukázal ti trnitou cestu — přes sebelítost, přes hněv, přes bolest.
Ale tím vším tě i učil:
Vydej se jinudy než já.
A tak dnes můžeš říct s láskou a klidem v srdci:
„Tati, vidím, že jsi to měl těžké.
Ale tvoje bolest už není moje.
