Článek
Pokud ano, jde se řvát a hysterčit rovnou do televize. Tam by jejich problém měli vyřešit a diváci si spolu se stěžující si divačkou mohou s chutí zanadávat. Na nespravedlnost, bídu a asociální jednání. Pořady na téma jak se „ubližuje vobyčejnejm lidem“ jsou na některých TV stanicích populární. Tak jako v uvedeném případě.
Stížnost musí být pochopitelně pořádně hysterická. Také nejde o maličkost, ale o vystěhování z obecního bytu s výhodným nájmem. To jsou zase věci. Z uvedené stížnosti vyplynulo, že majitel bytu měl tu drzost si nově stanovit podmínku bezdlužnosti. A to nejen při placení nájmu a odvozu popelnic, ale i vůči Dopravnímu podniku. Majitelem bytu, a i akcionářem DP je město Ostrava.
Jakou komedii či tragédii napsal sám život? Z hysterické stížnosti vyplula na povrch zajímavá fakta. Prodloužení smlouvy stěžovatelka moc neřešila. Pak už bylo pozdě. Skončila dlouhodobě v nemocnici. Nepříjemné. Co se jí stalo a kde? Zajímavé je kde.
Na dovolené v Egyptě. Dnes se zadlužené sociální případy jezdí rekreovat do exotické destinace. Zajímavé. To má být ta bída? Někteří politici (dokonce jeden miliardář) se prezentují stylem, že rozumí problémům „vobyčejnejch lidí“. Já tomuto názornému problému opravdu nerozumím.
Stěžující divačka má dluh u Dopravního podniku a místo toho, aby ho řešila, a to nejlépe splácením, si jede na dovolenou do Egypta. Kde to jsme? Rozumí tomu někdo? Nezodpovědná divačka si ještě na svou životní situaci stěžuje. Uvádí, že část dluhu ve výši 35 000 korun zdědila po zemřelém manželovi. Za část si může sama. Dobrá dvojka.
Jak zdědila? Dluh jde pochopitelně zdědit, ale ne vždy to tak musí být. Pokud je dědictví malé nebo žádné, lze se ho vzdát a tím i žádný dluh na dědice nepřechází. V dědickém řízení jistě byla na takovou možnost stěžující si hysterka upozorněna. V rámci řízení se musí ovšem dluh nahlásit. A výsledek?
Nic. Dědictví proběhlo a evidentně bylo co dědit. Použít dědictví, i když to asi moc nebylo na placení dluhu? Co asi proběhlo „vobyčejnou hlavou“ stěžující si divačky? „Musela bych bejt blbá, kdybych dluhy platila. Nechám to vyhnít, vono to nějak dopadne…“ A tak neřešila ani další možnosti, jak dluh splácet či řešit ve vládním programu částečného odpuštění dluhů. Nezájem.
Tak to nějak dopadlo…
Pak už zbývá jen křik a hysterie. Zbylo také místo na sebereflexi? O tom se dá dost pochybovat. Spousta „vobyčejnejch“ lidí, kteří si podobným způsobem sami zkomplikovali život, hledá viníky všude jinde než u sebe. Za jejich pokažené životy vždy může někdo jiný. Kdo? Přece „voni“. Vláda, nebo kdokoliv jiný. To už je celkem jedno, on se vždy někdo najde.
