Článek
Tak nějak předpokládám, že každý Čech zná Karla Čapka a jedno z jeho nejslavnějších děl. Protiválečné drama Matka. Já vím, že předpokládám špatně. Jak se ukázalo nezná ho třeba Andrej Babiš, bývalý kandidát na českého prezidenta a favorit budoucích voleb. Tragická nevzdělanost a buranství dnes mnoha lidem bohužel nevadí, hlavně těm kteří patří do stejné party.
To ovšem není téma tohoto blogu a pojďme se raději vrátit ke slovům slavného českého spisovatele a také k otázce kdo je válečný štváč. Pojďme se posadit a v myšlenkách si přehrát a vychutnat závěrečné minuty slavné divadelní hry. Aspoň většina čtenářů je jistě bude znát. Souboj matky bránící svého posledního nejmladšího syna Tonyho před válkou a ženským hlasem z rozhlasu. Hlasem další matky, která před chvíli přišla o svého syna.
Hlas s rozhlasu:
Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme všechny muže! Voláme národ do boje! Vlast volá své děti! Do zbraně! Do zbraně!
Matka:
Cože? Ty ještě křičíš? Ty ještě nemáš dost ty matko a posíláš tam jiné?
Hlas s rozhlasu:
Voláme z amplionu celý celý svět! Voláme všechny lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Gorgo a svrhla pumy na obecní školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. 80 dětí bylo zraněno, 19 dětí postříleno, 35 dětí bylo výbuchem roztrháno.
Matka
Co to říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti? Malé usmrkané děti?
Matka bere do rukou pušku a vkládá ji do rukou Tonyho.
JDI!
Lze si jen těžko představit jaký účinek muselo mít velké finále Čapkova dramatu na diváky v roce 1938, kdy se muži chystali na skutečný boj a žádali po vládě, aby jim vydala zbraně. Následná mobilizace je volala na obranu vlasti do pohraničních pevností. Lze už jen těžko hodnotit co by bylo, kdybychom skutečně bojovali. Spojenci nás zradili a Slováci se přidali na stranu našich nepřátel (i zde se historie opakuje)
Matka (2025) A co dnes? Bránili by (nejen) muži svou vlast?
Je výzva na obranu vlasti a zbrojení válečné štvaní? Čapkovo drama je především protiválečné. Být odhodlaný a se zbraní v ruce připravený na obranu vlasti je ten nejlepší způsob jak odradit agresora a zabránit válce. „Kdo chce mír, připravuje se na válku“. To má být špatně? Jak jsou Češi odhodláni bojovat za vlast?
Češi jsou zbabělci bez vůle bránit svou vlast.
Zveřejněné statistiky jsou velmi smutné. Češi jsou zbabělci a nejsou v tom bohužel sami. Patříme do velké skupiny evropských národů, kdy jen 20 procent obyvatel projevilo vůli bránit svou vlast se zbraní v ruce. Blahobyt, technologie a konzumní styl života přinesl do naší civilizace slabost a degeneraci. Všude ovšem tato rovnice neplatí a je to i příklad pro nás, že to může být i jinak.
Stateční a odhodlaní Finové.
Ze statistiky vystupuje jeden národ a to o polovinu menší než my. 74 procent Finů by bylo ochotných bránit svou vlast. Svou historickou zkušenost s agresivním Ruskem a statečnou obranou své vlasti mají v krvi. Finští muži se také na obranu vlasti připravují, jejich způsob povinné vojenské služby jistě stojí za inspiraci. Díky tomu, že na svou obranu vydávají dlouhodobě 5 procent HDP, mají silně a efektivně vyzbrojenou armádu, která budí respekt.
Ta největší síla ovšem nejsou zbraně, ale ruce finských obyvatel, které jsou ochotné je vzít v případě ohrožení do ruky a umějí je ovládat. Profesionální finská armáda je velmi malá, ale ta opravdová síla je jinde. Vnitřní síla a vůle národa se bránit.
Zbrojení bez vůle na obranu je k ničemu.
K čemu jsou zbraně v rukou lidí, kteří je hned odhodí a raději se bez boje a vůle na obranu vzdají? K ničemu. Na obranu vlasti pouze profesionální vojáci nestačí. Kam se ztratila síla u vůle evropské civilizace na přežití? Finové nám ukazují, že to jde. A nejsou to jenom oni. I velmi podobně historicky poučení Poláci ( 48 procent) jsou odhodlaní bránit vlast.
A co Češi? Jak by je vyburcovala obdobná situace kterou popisuje Čapkovo drama. Co dnešní Tony a jeho matka? Z pohledu toho co se děje v české společnosti to nevidím moc dobře. Ve výchově ke skutečnému vlastenectví a tím i vůli bránit svou vlast se stala nejen v Česku velká chyba. Příliš jsme propadli pocitu bezpečí a zapomněli jsme na probouzející se zlo na Východě. Ani deset let, co dalo o sobě poprvé vědět, na probuzení nestačilo. Na co čekáme? Necháme se od některých politiků jen strašit a váhavě vyčkávat? Třeba budou potom lacinější rohlíky…
Nebude už pozdě?
