Článek
To byla taková první myšlenka, která mě napadla při čtení článku, který se zabývá velkým počtem muslimských žáků ve vídeňských školách. Dost překvapeně jsem si říkal. To v Rakousku někdo sleduje, jakou kdo má víru? Musí se to hlásit?
A je to i další překvapení. Opravdu musí. Rakouští žáci mají povinnou náboženskou výchovu (vyžadovanou ústavním zákonem), a tak je nutné evidovat kdo kam patří. Každé vyznání má pochopitelně vlastní třídu a učitele. Imám by v hodině křesťanství nepůsobil zrovna vhodně…
Článek sice není (zatím) ani pravdivý, ale to jen díky omylu. Text pokládá za křesťany pouze katolíky, pravoslavné i protestanty k nim už nepočítá. V souhrnu je tedy stále školních křesťanů víc než muslimů.
O to tak ani nejde. Nechci řešit ani vysoký počet muslimských dětí. S nějakým vnitřním uspokojením jsem si hned řekl. Co? Tohle my v Česku vůbec řešit nemusíme, počet lidí které zajímá jakékoliv náboženství je zde minimální. Skoro nikoho nezajímá kdo je katolík a kdo ne. Žádné školní kolonky a povinné náboženské výplachy dětských mozků. Naprosto okrajová a soukromá záležitost. Nezájem…
Přitom školy jako volitelný předmět náboženskou výchovu nabízejí. Kde není poptávka, není ani nabídka. O tento předmět není ze strany rodičů zájem. Pouze cca 4,5 % žáků tento předmět navštěvuje. Tento statistický údaj je od katolické církve, školy počet žáku vzdělávajících se v náboženství neřeší a nesledují.
To dost přesně vystihuje počet mladých věřících, převážně katolického vyznání. Staré svíčkové babky to už moc dlouho sami nezvládnou a další prázdné kostely zůstanou jen součástí historického skanzenu.
Z mého pohledu to vypadá dobře. Už jen malá skupinka, a to především na Moravě, má zájem o nesmyslná středověká dogmata a o biblické pohádkové příběhy vyprávěnými služebníky Ježíše.
Ve školní praxi to vypadá tak, že nepovinná výuka náboženství může ve školní třídě probíhat pouze tehdy, pokud o to zažádají rodiče více než sedmi dětí ve třídě. Vzhledem k mizivému počtu mladých věřící, je to málo pravděpodobné. Něco takového může uspět tak někde na malé vesnické moravské škole.
Pokud se to sejde, může nastat další problém. Rodiče se musí domluvit, co se bude vůbec učit. To může nastat v případě protestanta či pravoslavného ve třídě. Celkem zásadní rozdíly tam jsou a nikdo nechce, aby si dětští věřící dali při neshodách přes ústa. Náboženské války mezi křesťany s miliony mrtvých už máme naštěstí dávno za sebou.
Pokud se to nesejde a rodičů žáků chtivých církevních dogmat je méně než sedm, může i jim škola vyjít vstříc. Formou zájmového kroužku. Ten často probíhá přímo na faře. Každý žák by měl možnost zabývat se s pomocí školy svými zájmy a koníčky. Pokud mají takovou možnost mladí modeláři, včelaři nebo mažoretky, mají ji mít i mladí věřící. To by nemělo nikomu vadit. Když je to baví…
Prostor může dostat náboženství a církve i jinde ve školních hodinách. Dějepisu ( do historie církev určitě patří a netřeba vynechávat masakry a zločiny spáchané jménem boha ), nebo zeměpisu ( historické památky vybudované církví k její větší slávě jsou jistě nádherné a impozantní), či do hodin občanské nauky. Učit se toleranci k menšinám, v tomto případě náboženským, je jistě správné.
A největší důkaz o bezvýznamnosti církve a jejich náboženských dogmat v Česku? Žádnou z tzv. národoveckých stran a „ochránců křesťanských tradic“, ještě nenapadlo vyžadovat povinné vyučování náboženství. Dobře vědí, že i mezi svými příznivci by narazily na velký odpor.
Je krásné žít v zemi, kde má církev skoro nulový vliv na politiku a i celou společnost.
V krajině, kde větší či menší sakrální stavby připomínají naši historii a víru našich předků. Je to hezký skanzen.
Svět se mění a společnost už je někde jinde. Pokud chce někdo ve svém životě následovat určité morální hodnoty, církevní dogmata a výuku náboženství k tomu jistě nepotřebuje.
A pokud je ještě minimální část společnosti potřebuje, nic proti tomu. Pokud s tím nebudou obtěžovat ostatní.
Česko a náboženství ve škole?
Nezájem.
A tak je to nejlepší.
