Článek
Pořád nic? Pohádky by dětem měly přinášet radost a krásné chvíle při jejich sledování. Všem dětem. Ani na jedno se nesmí zapomenout. Žádné dítě by u ní nemělo polykat slzy ponížení a být znechuceno tím, co slyší a vidí. V té hloupé pohádce je takových scén hned několik.
Kolik malých kluků už u této pohádky trpělo? Jako dospěláci již podobné situace lépe zvládnou nebo je už nemusí řešit. Nyní jsou to zatím citliví malí kluci, kteří každý den, kdy musí promluvit, bojují se svou zdravotní vadou. A je to těžký boj. Jsou terčem parodování, výsměchu a ponížení. V jejich věku to tak moc bolí. Hloupé děti dokáží být někdy kruté.
A co dospělí? Ti už by měli mít rozum a tím víc pokud píší scénář k pohádce určené dětem. Opravdu to nikoho nenapadlo nebo i vám přijde jako velká legrace parodovat zdravotní vadu někoho jiného? Je to opravdu tak velká a skvělá legrace? Krutá a hloupá zábava.
Stále nevíte, o čem píši? Nikoho nikdy nenapadlo, jak moc některým dětem mohou hloupé scény v pohádce Šíleně smutná princezna ublížit? Nebo vám také připadá normální a zábavné, když pohádkový lidový bavič Kokoška obveseluje lid napodobováním koktání. Sám tuto vadu nemá, musí ji pro obveselení lidu parodovat. Co může být větší legrace než to, když někdo koktá. Směšné, velká zábava a legrace k popukání.
Nikdy vás nenapadlo, že pohádku sledují i koktající děti? Je jich v populaci asi 5 procent a jde především o kluky. Někteří z toho vyrostou, jiní zase ne a tato nepříjemná vada může velmi ovlivnit celý jejich život. Nejde tak ani o vadu zdravotní, spíš společenskou.
Co takový koktající kluk může při sledování pohádky cítit? Autora scénáře to nezajímalo. Je to přece zábava. Kokoška napodobuje pro pobavení lidu koktání a lid, ta hloupá lůza, se tomu vesele směje. Všichni se smějí. Ovšem nikoliv už postavě v pohádce. Smějí se tomu klukovi, co u pohádky místo radosti a zábavy zažívá ponížení a nejraději by utekl vybrečet se někam pryč.
Pohádku jistě sledují i jeho vrstevníci a ti se jen utvrdí v tom, že smát se koktavým dětem je normální. Není to nic špatného. I v pohádce se koktovi všichni smějí. Nikdo Kokošku neokřikne: „Drž hubu, ty blboune, tohle není k smíchu!“
Jak to mohu vědět? Sám jsem to zažil, už je to dávno. A přesto si na ten okamžik stále živě vzpomínám. Také nyní na to jako každý rok myslím. Ve vánočním čase, kdy nás televize zahltí spoustou pohádek. Budou zase dávat ten hnus? Asi ano, nikomu to přece nevadí.
Nikomu? Další maličká část malých kluků bude u „veselé“ pohádky opět prožívat to samé jako kdysi já. Znechucení a slzy ponížení při posměchu. Já se určitě zase dívat nebudu, pocit hnusu bych měl i po tolika letech. Pořád to trochu bolí.
Je to velmi osobní. Proč to vůbec vše píši? Má to být nějaké volání po zákazu pohádky, která ubližuje a ponižuje malou část dětí? To ne. Jen zamyšlení a pohled ze škatulky jedné menšiny. A také přání. Každý autor by se měl nad tím, co veřejně prezentuje, zamyslet. Pokud už chce dělat komedii, a nemusí být zrovna pohádková, jeho dílo by nemělo nikomu ublížit. Vysmívat se mu a ponižovat ho.
A je úplně jedno, o jako menšinu či odlišnost jde. Společenskou, zdravotní, sexuální nebo jakoukoliv jinou. Nejsme všichni stejní a humor by měl být inteligentní. Nikoliv hloupá primitivní zábava. To samé platí i pro pohádkové komedie.
Smát se někomu pro jakoukoliv odlišnost je znak primitiva a jeho hlouposti. To platí i o Vánocích u pohádky.
U šíleně hloupé pohádky.
