Článek
Začněme tím, co je všem jasné, ale málokdo si to troufne říct nahlas: vztahy jsou krásné, dokud nejedete na dovolenou. Jakmile do auta naložíte kufry, dítě, ženu a pět balíků pišingrů „co kdyby nebyly v Maroku“, z lásky se stane logistický problém. A z muže – řidič, navigátor, mechanik, nosič, psychoterapeut a obětní beránek.
Dvaašedesátiletý pan Neznámý, jehož identitu nezveřejnila ani policie, ani média – a my jim za tu jemnost děkujeme – se rozhodl vyrazit z Paříže do Maroka. Nedlouho po půlnoci, tedy v hodinu, kdy i zamilovanému páru může vadit zvuk společného dýchání, nasedli do auta a zamířili na jih. Cíl: romantická dovolená. Realita? Čerpací stanice a ztracená manželka.
Půl páté ráno, pumpa a o manželku míň
Zhruba v půl páté ráno, někde poblíž Orléansu (což zní elegantněji než „náhodná pumpa u křoví“), zastavili. Muž si natankoval. Dcera spala. Manželka si odskočila. Když se vrátila, auto bylo fuč. Asi jako když zapomenete tašku s toustem na lavičce – jen tahle taška uměla mluvit a měla prstýnek.
Dcera se neprobudila, muž si nevšiml. Čtyři hodiny jeli. Tři sta kilometrů. Žádné podezření. Žádné „chybí mi hlas, co mi říká, že jedu blbě“. Nic. Jen klid. Ticho. Harmonie. Takové to zenové souznění, kdy si říkáte: „Tahle cesta je překvapivě fajn.“ A pak… pak to přijde. Muž zapomněl manželku na benzince, přišel na to až po 300 kilometrech.
„Kde je maminka?“ „Ehm…“
Otázku nejspíš položil on. Možná i dřív než dcera. Možná, když zastavili a neměl komu podat bagetu. Možná až když začal přemýšlet, proč mu nikdo už tři hodiny nenadával, že bere špatný výjezd z dálnice. Volal policii. Nepamatoval si, kde tankoval. Přiznejme si to – francouzský Columbo to nebyl. Hledat manželku v půlce Francie bez přesného určení je jako hledat rozum v internetových diskusích.
Policie nejdřív pojala podezření, že manželku zapomněl tak trochu schválně. Což, mezi námi, není úplně absurdní domněnka. Když už někoho opustíte, je čerpací stanice praktické místo – mají tam kafe, záchody, Wi-Fi a časopisy.
Nakonec se našla. Seděla klidně u čerpací stanice a v ruce držela mobil. Ano, ten mobil, přes který ji policie nakonec lokalizovala. Mobil, na který jí mohl kdokoliv zavolat. Manžel. Dcera. Pes, kdyby uměl ťukat čumákem. Ale nezavolal nikdo. A právě to je na celé věci nejabsurdnější – ne že ji zapomněl, ale že ho to ani nenapadlo. Jako by si opravdu myslel, že se vypařila. Nebo že se snad teleportovala do kufru. Anebo, a to je nejpravděpodobnější – že je pořád někde za ním, jako vždycky. Protože takhle nějak funguje rutinní manželství po třiceti letech. A tak tam čekala. Klidná, ale rozhodně ne nadšená. Možná si v duchu psala seznam toho, co si příště vezme s sebou. A koho. Protože láska je sice trpělivá, ale fakt, že vás ani nenapadne zavolat vlastní ženě, když zmizí – to už chce hodně silný roaming.
Nakonec se vrátil pro ni i pro realitu
Rodina se znovu setkala. A vyrazili dál. Směrem k moři. S plnou nádrží. A snad i s plnou osádkou.
A my ostatní? My si jen připomeneme, že… v manželství není největší hrozbou nevěra, ale zapomenutí. Doslova. Že i když jste spolu třicet let, pořád vás může někdo nechat na pumpě. A že i láska někdy potřebuje Google Maps.
Ale hlavně – až příště pojedete na dovolenou, pro jistotu si napište seznam: pasy, peněženky, dítě, manželka. V tomto pořadí. Pro jistotu. Protože láska nezná hranic, ale benzínka je dobrý checkpoint.
