Apoštolská posloupnost není kouzelnická šňůra. Proto ji nejde jen tak přestřihnout

Články Šimona Maguse mají jednu nespornou výhodu. Nejsou nudné. A jako autor na Médium.cz chápu i motivační stránku věci. Kontroverze táhne, bizár táhne a náboženský bizár táhne dvojnásob, protože v sobě spojuje dějiny, emoce, zklamání i chuť hodit po církvi celým sakristijním stolem.

Nebudu zastírat, že mě někdy mrzí, když ostré články plné velkých soudů sbírají více pozornosti než klidnější snaha věci poctivě rozlišovat. Jenže nechci vyrábět náboženské petardy. Snažím se psát pro věřící, hledající, pochybující i pro ty, kteří mají s církví složitý vztah. Právě proto občas reaguji. V českém internetovém rybníčku mi totiž chybí odpověď, která není uražená, hysterická ani triumfalistická, ale věcná, lidská a dostatečně ostrá tam, kde se z polopravd začne stavět celé lešení závěrů.

Pokud vás moje psaní zajímá, budu rád, když kliknete na Sledovat. A pokud máte chuť souhlasit, nesouhlasit nebo mě jen postrčit dál, napište komentář. Diskuse má smysl tehdy, když v ní nejde jen o vítězství, ale také o pravdu.

Jeho základní tvrzení zní jednoduše. Katolická církev si prý postavila autoritu na apoštolské posloupnosti, jenže ta je podle něj mýtus. Problém je v tom, že slovo „mýtus“ zde funguje spíše jako kladivo než jako historický pojem. Apoštolská posloupnost není představa, že si apoštol Petr a po něm Linus, Anaklét, Klement a další předávali neviditelný průkaz pravosti jako členskou kartičku do nebeského klubu. V původním smyslu jde o kontinuitu víry, služby a společenství, která se postupně spojila také s úřadem biskupa.

Katolická církev neučí, že máme ke každému svěcení z prvního století notářský zápis, tři svědky a úřední razítko. Tvrdí, že apoštolové předali službu vedení církve svým nástupcům a že tato služba pokračuje v biskupech. Katechismus katolické církve, čl. 861–862 to shrnuje poměrně střízlivě a bez romantických fanfár.

To je důležité i pro nevěřícího čtenáře. Apoštolská posloupnost není historická fotokopie prvního století. Je to historicko-teologické tvrzení o kontinuitě. Dá se o něm diskutovat. Dá se kritizovat. Dá se ptát, kde jsou jeho slabá místa. Ale nelze ho poctivě shodit větou, že „důkazy jsou veškeré žádné“, protože to prostě není pravda.

Když autor píše, že raný vývoj episkopátu je nejasný, má pravdu. První generace křesťanů nežila s pocitem, že jednou bude každý detail zkoumat internetový polemik s chutí demolovat Vatikán. Psali dopisy, řešili spory, očekávali Kristův příchod a občas měli dost práce s tím, aby je někdo nezavřel nebo nezabil. Proto nemáme kompletní administrativní záznamy.

Jenže nejasnost není totéž co výmysl. Už Klement Římský: První list Korinťanům, zejména kapitoly 42 až 44, mluví o ustanovování biskupů a jáhnů a o tom, že apoštolové mysleli na pokračování služby v církvi. Kolem roku 180 pak Irenej z Lyonu: Proti herezím III,3 používá právě posloupnost biskupů jako argument proti gnostikům, tedy proti skupinám, které tvrdily, že mají tajné učení od apoštolů. Irenej v podstatě říká: žádné tajné šeptání v koutě, podívejme se na veřejnou víru církví a na jejich biskupy.

Šimon Magus správně poznamenává, že Nový zákon výslovně neříká: „Petr přišel do Říma, založil tam biskupství a seděl na papežském stolci.“ Takovou větu v Bibli opravdu nenajdeme. Jenže Nový zákon není církevní kronika ani životopis všech apoštolů. Neříká nám ani přesné okolnosti smrti většiny z nich.

Mimobiblická tradice spojující Petra a Pavla s Římem je velmi stará. Eusebios z Kaisareie: Církevní dějiny uvádí tradici o působení a smrti Petra a Pavla v Římě a pracuje také se starším svědectvím o Markově evangeliu jako záznamu Petrova kázání. Historicky poctivější tvrzení tedy nezní: „Petr v Římě určitě nebyl.“ Zní spíše: „Nový zákon to výslovně neříká, ale raná církevní tradice to výrazně dosvědčuje.“

Petr navíc nebyl papež ve středověkém ani moderním smyslu. Neměl Vatikán, kurii, švýcarskou gardu ani účet na sociálních sítích. Představovat si ho jako prvního úředníka pozdější papežské monarchie je anachronismus. To však neznamená, že neměl zvláštní postavení. V evangeliích a Skutcích apoštolů často vystupuje jako první mezi apoštoly, mluví za Dvanáct, hraje klíčovou roli o Letnicích a je spojen s otevřením církve pohanům. Zároveň ale nerozhoduje jako absolutní vládce. První církev je kolegiální, živá a konfliktní. Právě proto je historicky zajímavá.

Autor navíc tvrdí, že kdyby vůbec existovalo něco jako pokračování Petrovy služby, logicky by připadalo spíše apoštolu Janovi. Jenže tím směšuje dvě různé věci: apoštolskou autoritu a místní biskupskou službu. Linus, Anaklét, Klement ani Evaristus nejsou v rané tradici představováni jako „noví apoštolové“, kteří by měli nahradit Jana, Petra nebo Pavla, nýbrž jako pokračovatelé služby v konkrétní římské církvi. Jan měl v prvotní církvi mimořádnou autoritu jako apoštol a svědek Krista, zvlášť v oblasti Malé Asie, ale nebyl římský biskup čekající ve frontě na úřad po Petrovi. To, že ve svých spisech nejmenuje Lina, Anakléta nebo Klementa, samo o sobě nic nedokazuje. Nový zákon není katalog církevních úřadů ani každoroční zpráva o personálních změnách v prvotní církvi. Autorův argument má navíc vnitřní problém: nejprve odmítá samotný princip apoštolské posloupnosti jako fikci, ale vzápětí uvažuje, který apoštol by byl pro takovou kontinuitu vhodnější. Tím už nepolemizuje s principem, ale s kandidátem. A tvrzení, že by to měl být právě Jan, protože podle tradice napsal významné novozákonní texty, stojí na podivné logice. Apoštolská autorita se v rané církvi neměřila počtem napsaných knih. Jinak by se s trochou nadsázky mohlo zdát, že největší autoritou měl být Lukáš, protože napsal evangelium i Skutky apoštolů. Jenže církev nebyla literární soutěž, nýbrž živé společenství víry, služby a svědectví.

Autor používá také známý spor o Ježíšova slova: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev.“ Je pravda, že církevní otcové tuto pasáž nevykládali jednotně. Někdy je skálou Petr, někdy Petrovo vyznání víry, někdy Kristus sám. Augustin z Hippa skutečně v díle Retractationes připomíná, že později dával přednost výkladu, podle něhož je skálou Kristus vyznaný Petrem. Jenže z toho neplyne, že katolický výklad je automaticky historický nesmysl. Starověká teologie často pracovala s více významy najednou a nebyla tak úřednicky mechanická, jak si dnes někdy představujeme.

Podobně Pavlova kritika Petra v listu Galatským není důkazem, že Petr neměl žádnou autoritu. Kritizovat autoritu neznamená popírat, že existuje. Když někdo napomene primáře, neznamená to, že nemocnice nemá oddělení. Znamená to, že i primář může udělat chybu.

Katolická teologie navíc nikdy neučila, že papež je osobně bezhříšný nebo vševědoucí. Pastor aeternus (1870) vymezuje papežskou neomylnost velmi úzce, a to pouze pro přesně definované výroky ve věcech víry a mravů, když papež mluví ex cathedra.

Ano, někteří papežové byli morálně bídní. Dějiny papežství mají pasáže, které připomínají politický thriller, rodinnou ságu a policejní spis v jednom. Jenže argument „někteří papežové byli ničemové, proto apoštolská posloupnost neplatí“ je logicky slabý. Kdyby morální selhání představitelů rušilo platnost institucí, museli bychom zrušit státy, soudy, univerzity i sportovní svazy.

Ježíš navíc nekritizoval samotnou existenci autority, ale její zneužívání. Sám vybírá apoštoly, posílá učedníky, dává jim určitou službu a mluví o vedení společenství. Jeho spor s farizeji nebyl válkou proti každé autoritě, ale proti pokrytectví, pýše a náboženství bez milosrdenství. Tvrdit, že Ježíš odmítal jakoukoli strukturu nebo vedení, je podobné, jako kdyby někdo z kritiky špatných lékařů vyvodil, že Ježíš byl proti medicíně.

Autor dále tvrdí, že apoštolové neučili pozdější nauky jako Trojici nebo celibát. Tady je třeba rozlišovat. Povinný kněžský celibát v latinské církvi je disciplinární praxe, nikoli dogma stejného typu jako víra v Boha. Navíc východní katolické církve znají ženaté kněze dodnes.

U Trojice je to jiné. Slovo „Trojice“ v Novém zákoně nenajdeme, ale vztah Otce, Syna a Ducha svatého v něm přítomný je. Pozdější koncily nedělaly to, že by si jednoho nudného odpoledne vymyslely nového Boha. Hledaly přesný jazyk pro víru, kterou církev už žila a vyznávala, zejména ve sporech o Kristovu identitu. Nicea roku 325 a Konstantinopol roku 381 jsou tedy vývoj formulace, nikoli výroba víry z ničeho.

Kritika apoštolské posloupnosti je legitimní tehdy, když upozorňuje, že rané dějiny církve nejsou dokonale průhledné a že dnešní podoba papežství se vyvíjela dlouhá staletí. V tomto má Šimon Magus kus pravdy.

Přestřeluje však ve chvíli, kdy z neúplnosti pramenů udělá „prokazatelný mýtus“ a z vývoje instituce „fabrikaci“. Dějiny nejsou buď dokonalý dokumentární záznam, nebo podvod. Mezi těmito póly leží většina skutečného lidského života.

Apoštolská posloupnost není matematická rovnice, kterou lze dokázat jako součet dvou čísel. Není to ani pohádkový provázek, který někdo tajně přivázal k Petrovi a od té doby se tváří, že vede až do dneška. Je to historicko-teologická představa kontinuity, která má rané kořeny, pozdější vývoj i sporná místa.

Poctivý závěr proto zní méně bombasticky, ale přesněji. Katolické chápání apoštolské posloupnosti nelze jednoduše vydávat za hotový fakt v moderním archivním smyslu. Stejně tak ho ale nelze seriózně smést jako pouhou fikci. Kdo chce dějiny církve skutečně pochopit, musí odložit jak kadidlový triumfalismus, tak antiklerikální kladivo. Teprve potom začne být minulost opravdu zajímavá.

Na celé debatě o apoštolské posloupnosti je jedna zvláštní ironie. Kritici často mluví, jako kdyby církev po dvě tisíciletí pečlivě vyráběla dokonale zfalšovaný příběh. Jenže skutečně úspěšné falzifikáty obvykle nevypadají jako dějiny křesťanství. Neuchovávají vlastní rozpory. Nenechávají v textech hádky apoštolů. Nepřiznávají morálně katastrofální papeže. Nevedou staleté veřejné spory o podobu autority, Krista ani samotného Boha. A už vůbec po sobě nenechávají tisíce stran textů, v nichž se různí teologové navzájem opravují, kritizují a někdy téměř intelektuálně škrtí v přímém přenosu dějin.

Právě to je totiž paradox křesťanství. Kdyby šlo jen o pečlivě zkonstruovaný „podnik“, jak tvrdí Šimon Magus, musel by to být pravděpodobně nejhůře řízený marketingový projekt v dějinách civilizace. Instituce plná sporů, skandálů, herezí, rozkolů, omylů a lidí, kteří si často veřejně odporovali, by jen těžko dvě tisíciletí přesvědčovala svět o své vlastní neomylné legendě. A přesto právě z tohoto neklidného, chaotického a místy bolestně lidského prostředí vyrostla víra, která spoluutvářela civilizaci a přežila císaře, revoluce i ideologie, jež ji opakovaně prohlašovaly za mrtvou.

Možná tedy není největší otázkou, jak církev přežila díky moci. Možná je mnohem podivnější, že přežila navzdory vlastním slabostem. A právě proto jsou dějiny křesťanství mnohem zajímavější než jednoduchý příběh o podvodu, který se prý dvě tisíciletí podařilo nikomu neprozradit.