Článek
Pardubice. Zatímco běžná města o letních prázdninách lehce pospávají v rytmu opalovacích krémů a rozteklých zmrzlin, tady se v předvečer volna rozdávají promile jak vysvědčení. Jen místo trojek z matematiky si děti odnášejí čtyřky z jater. A pětky z chování – pokud ještě nějaké chování zbylo. Česká mládež totiž přestala slavit konec školního roku dortíkem. Dnes frčí vodka.
Strážníci vyjíždějí k hlášené opilé ženě. Ale ona to není žena. Jsou to dvě dívky. Třináct a čtrnáct let. Sedmačka a osmačka. Ne, to není nový název elektrokol, to jsou ročníky základní školy. Právě ukončené. A důkladně zapité. Jedna foukla 0,46 promile – výkon na medaili ve školní kategorii „lehká příchuť malinovky“. Druhá? Ta se rozhodla stanovit nový standard. 1,84 promile. Dívka se s čistým výrazem obrací na strážníky: „To je hodně, co?“ A přesně v tu chvíli padá opona.
Ano, slečno. To je hodně. To je tak hodně, že i Al Pacino by si dal pauzu. To je tak hodně, že se na to musíš zeptat, protože se ti právě vypařila čtvrtina mozku.
Vzdělání hrou. A flaškou
Abychom si to ujasnili: tahle scéna se neodehrála v zákulisí festivalu Masters of Rock. Nešlo o afterparty maturitního plesu. Ne. Šlo o dvě základkářky, které slavily, že přežily další ročník češtiny, výtvarky a třídní schůzky. Víc nebylo třeba. Zkrátka padla tabule, padla flaška.
Strážníci, unavení z městských holubů a nelegálního parkování, tak dostali ochutnávku nové pedagogiky. Učení hrou. Respektive: opíjení realitou. Doprovod slečen? Rodiče. Dáreček domů? Vyrozumění sociálce.
A někde mezi tím vším si Jan Amos Komenský v nebi jen tiše povzdechl a položil si hlavu do dlaní. Vzdělání hrou, říkal. Ne zábava s flaškou.
Opilá mládež aneb nová večerní vyhláška
Ve 22:30 jiná parta. Tři sedmnáctileté dívky, dva kluci – jeden šestnáct, druhý sedmnáct. Věk, kdy se ještě bojuje o zákaz vycházení a kapesné, ne o pozici v čele pelotonu alkoholové olympiády. Výsledky? 0,69 až 1,13 promile. Slabší průměr na Pardubice, ale pořád dost na to, aby si je rodiče museli přijet vyzvednout a pak se hodinu dívat do zdi.
Víte, co je ironie? Když se dítě vrací z večírku a místo poznámky od učitele si veze výstup z alkoholtesteru. A místo razítka školy podpis městské policie.
Přátelství v tahu. Doslova
Další hlášení: dva kluci vlečou třetího, který se už neudrží na nohou. Ne že by mu praskla noha. Praskla flaška. Strážníci nikoho nedohledali – zřejmě parta zmizela dřív, než přišla pointa. Ale ten obraz zůstává. Dva mladí hrdinové táhnou kamaráda jako raněného vojáka. Kdyby to nebylo smutné, bylo by to na plakát.
Kamarádství, které nenechá ležet. Akorát že důvodem ležení není kulka, ale patnáctiletý mozek namočený v lihu. Mimochodem, tohle bylo zřejmě jediné správné rozhodnutí večera: že ho nenechali ležet. A to je smutné.
Budoucnost s příchutí lihoviny
A teď upřímně: tohle není příběh o pár dětech, co to přehnaly. Tohle je diagnóza. Diagnóza společnosti, která má na billboardech nápisy „Děti jsou naše budoucnost“ a přitom klidně sleduje, jak si ta budoucnost vyplachuje žaludek dřív, než stihne zjistit, co je to daňové přiznání.
Všechno je povoleno. Oslavy, rebelie, první chyby i druhé šance. Ale když je ve čtrnácti hlavní otázka večera „To je hodně, co?“, neptá se už jen to dítě. Ptá se celá společnost. A odpověď? Jo. Je to hodně. A bude to ještě víc. Protože flašky jsou levnější než výchova a tresty mírnější než TikTokový výpadek.
A pak si jednou všichni připijeme – ne na zdraví, ale na památku. Až nám děti místo vysvědčení donesou výpis z alkoholtesteru, až si třídní schůzky budeme plést s krizovou intervencí a školní řád s návodem na resuscitaci, možná konečně pochopíme, že jsme prohráli. Ne generaci. Ale směr. Protože – jak říkám – co se v mládí naučíš, v dospělosti utopíš.
Zdroj: Osmačka nadýchala 1,84 promile. To je hodně, co? konzultovala to se strážníky (Novinky.cz)
