Článek
Britka Annie Charlotte je důkazem, že Bůh někdy tvoří s fantazií, která by zahanbila i Pixar. O této ženě se dvěma reprodukčními orgány jste už možná slyšeli. Jednu dobu byla internetovou senzací, protože měla dva partnery, ale tvrdila, že to není nevěra, každý měl přece svou vaginu. A všichni byli spokojení. Tedy až do chvíle, než jeden z nich musel doma vysvětlovat, proč má jeho vztah víc vstupů než průměrný multiplex.
Boží algoritmus
Teď je Annie zpátky na scéně. Tentokrát s duchovním coming-outem: „Žena se dvěma vaginami se rozhodla zasvětit jednu z nich Bohu. S druhou bude dál tvořit obsah pro dospělé.“ Tohle není parodie, to je realita. V zemi, kde se už dávno víc lidí křtí na TikToku než v kostele, to vlastně dává smysl. V době, kdy se influencer stává novým svatým a lajky nahrazují odpustky, je to jen další kapitola evangelia podle algoritmu.
Annie našla víru. Přesněji řečeno, našla ji mezi komentáři pod svými videi. „Lidé mi psali, že bych se měla obrátit k Bohu,“ vysvětlila. A tak to zkusila. Po svém. V českém překladu to znamená: jeden profil nechám Pánu, druhý nechám fanouškům. Dokonalý kompromis mezi nebem a OnlyFans. Připomíná to starozákonní oběť, jen místo beránka přináší poloviční předplatné. A upřímně, možná by vatikánské účetnictví trochu oživlo, kdyby se do sbírky dalo přispívat přes Patreon.
Víra na půl úvazku
Annie se nechala pokřtít, ale na mši prý chodí jen každou druhou neděli, protože je vytížená. Což zní férově, jenže neděle není volitelná položka v diáři, ale pozvání, které dává smysl všem našim ostatním dnům. Navíc, když někdo dokáže spojit víru a erotický byznys do jednoho životního harmonogramu, musí mít organizační talent, který by mu záviděl nejeden farář. A aby bylo jasno, její rozhodnutí je prý projevem hluboké vděčnosti za to, jak ji Bůh stvořil. Ano, přesně tak. Když vás Bůh obdaří dvěma vaginami, byla by nevděčnost mu jednu nevrátit. Teologicky vzato, to skoro připomíná desátek, jen o devadesát procent víc.
Možná se tomu smějeme, ale Annie jen do důsledku dovedla něco, co děláme všichni. Dáváme Bohu půlku. Půl hodiny denně, půl svědomí, půl modlitby. Jen ona to vzala anatomicky doslova. A tak svět žasne, křesťané se křižují a novináři mají žně. A já si říkám, že tahle bizarní Britka je vlastně docela trefná metafora doby. Všechno napůl, láska, víra, vztahy i pravda. Rozdíl je jen v tom, že Annie má na to fakt dvojí vybavení.
Na okraj
Víra není o tom, že budeme svatí jako z reklamy. Spíš o tom, že i ti největší exoti mohou Bohu připomenout, že jeho stvoření má stále smysl pro improvizaci. A možná právě díky nim svět nezrezaví v nudě správnosti. Možná i Bůh se občas musí smát, když vidí, co všechno jsme schopni považovat za zbožnost – a stejně nás má rád. Protože kdo se s námi dokáže smát, ten ještě nezavřel nebe na petlici. A možná právě v tom je kouzlo, že i když jsme k smíchu, Bůh se nás pořád nevzdává.
