Článek
V jedné ruce ovladač, v druhé telefon, mezi prsty mastný drobek z brambůrku, který se tam drží zřejmě už od pátku. Je sobotní ráno, děti už stihly obrátit byt vzhůru nohama, manželka vaří kávu a přemýšlí, zda je ještě vdaná, nebo už jen zaměstnaná. A on? Tuleň. Samec domácí, savec líný.
Roztažen přes celý gauč s elegancí těžce raněného tuleně. Ne na ledové kře, ale na sedačce s podezřelými fleky, které vznikly během několika evolučních stádií gaučového života. V očích má ten výraz absolutního vnitřního míru, který dokáže vyzařovat jen muž, jenž rezignoval na všechny formy pohybu, kromě převalení z levého boku na pravý.
Navenek to vypadá, že spí. Ve skutečnosti jen přešel do módu šetření energie. Tuleň totiž ví, že zbytečné pohyby zkracují život a zvyšují šanci, že ho manželka pošle vynést odpadky. Pokud na něj dítě zakřičí „Tati!“, vydá hluboké „Hmm?“, zvukově někde mezi hlemýždím orgasmem a startujícími dieselovými sáněmi.
Převalí se, jako by právě absolvoval náročnou mentální výpravu pro pivo, aniž by opustil gauč. Pak si odfrkne a znovu roztáhne své tělo do tvaru, který nejlépe připomíná rozteklou mapu České republiky.
Lovec zónového komfortu
Otcovský tuleň není žádný dravec. Je to lovec druhého řádu, specializovaný na objednávkové aplikace a zbytek včerejší pizzy. Jeho potravní řetězec je jednoduchý: dítě, lednice, gauč. Vysílá potomky do terénu jako sběrače a naviguje je hláškami typu „Hele, skoč pro pivo a vem si desetikorunu, ale z mý peněženky ne.“
Jeho teritorium je jasně vyznačeno: ponožky na konferenčním stolku, tácek od pizzy za gaučem, ovladač na hrudi a kapsa na teplákách, kam si s chirurgickou přesností odkládá buráky. Člověk by si myslel, že v tomhle stavu nemůže být nebezpečný, ale počkejte, až začne fotbal.
Při sportovním přenosu přechází do stavu gaučového predátora. Řve na televizi, jako by měl osobní smlouvu s trenérem. „To bylo na červenou! Vole, vždyť mu šel na holeně!“ huláká, zatímco si dává další sousto klobásy. Podle jeho výkřiků a gest byste přísahali, že minimálně pískal finále Ligy mistrů nebo trénoval žáky Sparty v devadesátkách. Jediný skutečný pohyb, který během utkání udělá, je to, že přehodí nohu přes nohu a škrábne se tam, kam slunce nesvítí. A to ještě jen tehdy, když je reklama.
Multifunkční polštář
Na první pohled se může zdát, že Otcovský tuleň není pro rodinu přínosný. Ale i tuleň má svou funkci. Je to živý nábytek, multifunkční. Děti po něm skáčou, kreslí mu na záda fixou, berou ho jako prolézačku. Tuleň vydává pouze mírné chrčivé zvuky, které lze interpretovat jako „Nechte mě být, jsem v režimu přežití.“
Je to jediný člen domácnosti, který vydrží ležet tak dlouho na jednom místě, že si na něj děti klidně složí puzzle nebo si na něm udělají bunkr z dek a on je ostrov bezpečí. Pasivní rodič, ale stabilní. I to se dnes počítá.
Největším nepřítelem tuleně je slovo „ukliď“. Jakmile ho zaslechne, okamžitě simuluje činnost, otevře v mobilu dokument o druhé světové válce a zaujme výraz, který by i učitele dějepisu dojal. Pokud mu to neprojde, vytáhne eso: „Já to udělám později.“ Později, v tulení řeči, znamená kdykoliv mezi dneškem a koncem světa.
Král ve světě bez predátorů
Jeho roční biorytmus je stabilní. Na jaře má krátké návaly aktivity, zkusí posekat trávu, ale ztratí prodlužovačku. V létě migruje ke grilu, kde přežívá na pivu a mase jako středověký rytíř. Na podzim splývá s gaučem a vrací se k pohovkové formě. V zimě hibernuje, kdy je jeho maximem sáhnout pro ovladač.
Když přijde návštěva, hrdě ukazuje vyležené místo na gauči: „Tady sedím já.“ A skutečně, otisk jeho těla v polštáři by mohl být základem nové geologické vrstvy.
Otcovský tuleň nepřežije v přírodě. Bez Wi-Fi, lednice a tepláků by do tří hodin zahynul nebo mutoval v něco užitečného. Ale doma? Doma je králem. Vládne pasivně, ale jistě. Jeho říše je gauč, jeho žezlo je ovladač, jeho dědictví je miska s popcornem. A i když se to nezdá, je to tatínek. Takový, jakého by si možná nepřál každý, ale jakého dostaneš, když Amazon doručí život s bateriemi, ale bez návodu.
