Článek
Parkovací buvol není obyčejný řidič, který jen hledá místo k odstavení vozu. Je to bytost, která proměňuje asfalt v arénu a karoserii v nástroj moci. Jeho příjezd je jako příchod gladiátora do kolosea – pravidla se bortí, čáry na zemi ztrácí význam a logika parkoviště se mění v chaotický rituál. Ostatní mohou jen přihlížet, jak se z běžného prostoru stává jeho soukromé království, kde vládne plech, hřmot dveří a bezmezná sebejistota.
Rohy z plechu a dveře jako zbraň
Buvol přijíždí na parkoviště s majestátem, jaký by mu záviděl i král zvířat. Sotva zastaví, zabere dvě až tři místa najednou. Stojí napříč, šikmo, prostě tak, aby všichni viděli, že jeho auto není vůz, ale rohatá zbraň. Když ho někdo upozorní, zafuní jako lokomotiva, přidá pár sprostých slov a vyhrožování a ještě se tváří, že je to on, kdo utrpěl újmu. Vždyť kdo by si dovolil napomínat krále parkoviště.
Jeho karoserie je prodloužením rohů. Čím víc trčí do cesty, tím větší respekt si nárokuje. A když už musí stát u kraje, nechá auto vyčuhovat do silnice, aby dal jasně najevo, kdo má přednost.
Ironií zůstává, že dnešní parkovací stání jsou tak úzká, že i při pravidelném parkování mezi čárami má člověk auto otlučené jako boxovací pytel. A když má vystoupit víc než jeden cestující, stává se z toho téměř cirkusové číslo. Nejprve vyskočí celá rodina, pak se řidič souká ven kufrem a působí to, jako by se rodina právě narodila z auta. V tomhle ohledu se člověk parkovacímu buvolovi vlastně ani nediví. Možná je cvok, ale aspoň si chrání plechy.
Pán čar i nečar
Parkovací buvol nezná bílé čáry na asfaltu. Pro něj jsou to jen dekorace. Jeho teritorium je tam, kde právě stojí. Často se navíc postaví přesně doprostřed, aby zabral dvě místa najednou – logicky přece proto, aby mu nikdo auto neodřel. V jeho hlavě je to promyšlená strategie, ve které je sobeckost maskovaná jako prevence škod.
Když vystupuje, práskne dveřmi tak, že sousední auta zavibrují jako orchestr. Často tím navíc orazítkuje plech stojícího vozu vedle sebe. Bere to jako svůj rituální podpis a způsob, jak si značkuje teritorium.
Nebojí se ani invalidních míst, v jeho hlavě totiž platí zákon silnějšího. A když někdo protestuje, odvětí: „Vždyť tu bylo prázdno.“ Vlastní hrdost ho nikdy neopouští. Je přesvědčený, že zaparkoval chytře. On přece jen myslel na pohodlný výjezd. Ostatní jsou jen malí závistiví mravenci, kteří jeho velkolepost nechápou.
Migrace za rohlíky a slevami
Jeho nejčastější rituál je cesta k supermarketu. Tam se cítí jako doma. Před vchodem zastaví rovnou na přechodu, zapne výstražná světla a odkráčí pro rohlíky. Ostatní troubí, gestikulují, nadávají, ale buvol ví, že se hned vrátí.
A když přijde Black Friday, mění se v tank. Vjede i tam, kam se nevejde, a klidně zablokuje celé patro parkovacího domu jen proto, že objevil nejlepší flek. Je to jeho přirozená migrace za kořistí slev.
Vládce parkoviště
Parkovací buvol není roztomilý ani zábavný. Je to tvor přesvědčený, že síla plechu a hlasitost klaksonu nahrazují pravidla. Agresivní, arogantní a nezastavitelný, protože věří, že asfalt patří jen jemu.
A tak zatímco ostatní manévrují, hledají místo a snaží se vejít mezi čáry, buvol jede napříč jako tank. Neparkuje, on útočí. A kdo mu stojí v cestě, stává se obětí jeho buvolí síly a plechového ega. Ironií je, že on je v tomhle chaosu spokojený – zatímco všichni ostatní jen skřípou zuby a přísahají, že příště půjdou raději pěšky.
