Článek
Když někde blikne zpráva o havárii, smuteční hyena už natahuje prsty nad klávesnicí. Ne proto, aby pomohla, ale aby napsala: „Upřímnou soustrast všem pozůstalým.“ K tomu přidá fotku svíčky a smajlíka se slzou, protože empatie bez emotikonu by přece působila neuctivě. Vypadá to laskavě, lidsky a dojemně, až do chvíle, kdy si uvědomíte, že ji žádný z pozůstalých nezná.
Smuteční hyena má zvláštní schopnost. Dokáže být dojatá nad kýmkoli, koho nikdy nepotkala. Cizí bolest ji naplňuje, i když ji cítí jen přes displej. Kdyby jí někdo zakázal číst tragické zprávy, zhroutila by se do stavu hlubokého neštěstí, protože by neměla na čem demonstrovat svou citlivost.
Lovecký revír tragédií
Smuteční hyena netahá těla po poušti, ale články po internetu. Denně prohledává sociální sítě a hledá nové neštěstí, které by mohla sdílet. Její oblíbené úlovky jsou rozvody celebrit, dopravní nehody a jakákoli smrt, která má alespoň tři fotografie. Ne proto, že by ji zajímali lidé, ale protože smutek je na Instagramu trend.
Když se někdo jiný odváží zveřejnit fotku oběti dřív, smuteční hyena tiše zuří. Ne proto, že by soutěžila v dojetí, ale protože ztrácí lajky. Čím tragičtější příběh, tím sladší chuť uznání. Každé cizí neštěstí je pro ni malý svátek, který slaví z pohodlí gauče, obklopená voňavými svíčkami a morálním sebeuspokojením.
Emoční influencer
Smuteční hyena má srdce na pravém místě, ale rozum na dovolené. Každou katastrofu vítá s otevřeným newsfeedem a připravenou větou „to je hrozné“. Citáty o naději sdílí s vážností papežského dekretu, i když by si občas mohla místo svíčky zapálit vlastní svědomí.
Na pohled působí jako empatická duše, ve skutečnosti je to influencer neštěstí. Ví přesně, jak nastavit světlo, aby fotka svíčky měla tu správnou melancholii, a jak dlouho čekat, než pod příspěvkem přibude první komentář „to je smutné, ale krásně napsané“. Smuteční hyena zkrátka ví, že i tragédie může být estetická, když se správně filtruje.
Ticho po tragédii
Když drama skončí, smuteční hyena utichne. Ne proto, že by ji dojala naděje, ale protože nemá co napsat. V tichu se cítí prázdná, jako Facebook bez připojení. Když svět nemá problém, má ho ona. Čeká na další příležitost, jak projevit účast bez námahy, protože skutečný soucit vyžaduje osobní přítomnost, a ta se špatně sdílí.
Možná jednou pochopí, že opravdová empatie není status, ale ticho. Že člověk nemusí mít názor na každé neštěstí, aby byl dobrý. Jenže v ten okamžik by přestala být smuteční hyenou a stala by se obyčejným člověkem. A těch je na internetu stále méně, i když mají v bio napsáno „citlivá duše“.
