Článek
Svačinový mýval se do kanceláře vplíží nenápadně. Notebook položí na stůl, zapne monitor, ale jeho opravdovým magnetem je kuchyňka. Sdílená lednice pro něj nepředstavuje kolektivní vybavení, nýbrž all inclusive bufet, kde nikdy neplatí.
Když sáhne po jogurtu nebo bábovce, tváří se překvapeně. „Tohle tu bylo?“ pronese a už to mizí v jeho žaludku. A pro každý případ má vždy připravenou výmluvu. Myslel si, že to je prošlé. Myslel si, že to někdo zapomněl. Myslel si, že to je vlastně všech. Mýval nikdy nekrade. Mýval jen testuje kvalitu.
Zákon šustivého sáčku
Jeho lovecká technika je prostá, ale účinná. Šustění sáčku je pro něj jako bojový signál. Sotva někdo otevře balíček sušenek, mýval se objeví u jeho židle. Nemusí nic říkat, jeho smutné oči zvládnou prosbu, výčitku i manipulaci najednou. Nejprve dostane kousek, pak druhý a nakonec, když balíček zmizí, kolega přemýšlí, jestli vůbec něco snědl on sám.
Pokud šustí on, dělá to strategicky. Nejlépe ve chvíli, kdy je v kanceláři naprosté ticho. Rozbalí rohlík, k němu klobásku a přidá nakládanou okurku. Vůně se rozšíří tak rychle, že i tiskárna na druhém konci kanceláře má pocit, že někdo právě otevřel řeznictví. Když kolegové syknou, že to páchne, mýval se urazí: „Abyste se z toho nepodělali, vy citlivky.“
Lednice jako hřiště
V lednici nezůstane nic v bezpečí. Krabička s nápisem „NESAHAT“ nebo prostě „MOJE“ je pro mývala spíš pozvánkou. Půlka bábovky zmizí, jogurt se vypaří a prázdný kelímek se vrátí zpět na polici, jako by to byl duch potravin. Kolegové brblají, ale nikdo ho nikdy nepřistihl přímo při činu. Mýval se pohybuje rychleji než světlo.
Občas se kolegové odváží k protiútoku. Nalijí do coly ocet, posolí jogurt, dokonce i přidají projímadlo. Ale mýval se jen oblízne a pokračuje dál, jako by právě objevil novou gurmánskou specialitu. Jeho žaludek je pevnější než firemní server a odolá i tomu, co by normálního člověka složilo na týden.
Konec svačinové směny
Na konci dne po něm zůstane stopa drobků, prázdných obalů a kolektivní mlčení. Nikdo nic neřekne, přestože všichni vědí. Lednice zeje prázdnotou, kelímky se tváří, že se vypařily, a obědové krabičky stojí na policích prázdné, jako památníky dávno snědených jídel. Obsah zmizel tak rychle a beze stopy, že by z toho i Sherlock Holmes byl na větvi. Mýval sedí za stolem, usrkává vodu a tváří se, že on s tím nemá nic společného.
A když pak dorazí domů a otevře vlastní lednici, přivítá ho jen světlo a zapomenutý kečup. Zavře dveře a povzdechne si: „No jo, zítra zas v práci.“ Jeho domácnost je hladová, ale kancelář je pro něj nekonečný švédský stůl. All inclusive, bez pásky na ruku.
