Článek
Když jsem se dočetl, že Mickey Rourke šokoval spolubydlící v britském Big Brotheru tím, že si čistí zuby v kuchyňském dřezu, nijak zvlášť mě to nevzrušilo. Ne proto, že bych byl otupělý vůči lidské hygieně, ale protože jsem si okamžitě vzpomněl na něco daleko horšího. Na Američany. Přesněji řečeno – na jejich zálibu chodit v botách po koberci.
Ano, čistit si zuby v místě, kde se krájí cibule, loupou krevety a odkapává víno z plastové lahve, není zrovna ideál. Ale pořád si ten člověk aspoň čistí chrup. Je to akt civilizace. Voda z kohoutku, trocha pasty, pár bublin – všechno to odteče. Ale boty? Boty nejsou jen špinavé. Ony lžou. Tvrdí: „Nevadí, vždyť je to jen chvilička,“ a mezitím si vesele zvykají na koberec jako svrab na ovci.
Boty nesou příběh. Dějiny. Doly a průmyslovou revoluci, Manhattan i ukopnutý palec u přechodu. Nosí v sobě ranní běh na autobus, rozmáčený psí pozdrav, zaplivanou podlahu z nonstopu a nedělní procházku přes hřbitov. A tenhle špinavý epos si pak sedne do vašeho koberce jako domů. S roztahaným blátem, štěrkem mezi vzory a šťavnatou stopou toho, co kdysi bývalo kebabem. Vítejte.
Zatímco Češi mají zouvání geneticky zakódované – instinktivní, téměř sakrální rituál hned za klikou – Američan vstoupí do bytu v botách s takovou samozřejmostí, jako by právě překročil práh Walmartu. Jejich vztah k interiéru je… jiný. Kabinový. Funkční. Pro ně je domov místo, kde je lednice a Wi-Fi. Koberec není posvátné území, ale parkovací plocha pro gauč.
A nejde jen o boty. Když jsem jednou viděl Američana, jak si v posteli mazal chodidla krémem na hamburgerové housky (protože „ten byl nejblíž“), pochopil jsem, že hranice vnímání je širší než Atlantik. Kde my vidíme ohrožení zdraví, oni vidí úsporu času. Kde my cítíme hanbu, oni cítí efektivitu. Když se Mickey Rourke rozhodne kartáčovat zuby mezi špagetami a salámem, je to pro něj prostě multitasking.
A tak, zatímco se internet pohoršuje nad Mickeyho kartáčkem v kuchyni, já v duchu volám: „Bratře, klidně si je čisti i v rychlovarné konvici – ale sundej si u toho boty!“
Protože co my tady považujeme za skutečně nechutné, není ani tak zubní pasta v dřezu, ale kanady na koberci. To je náš hygienický Jeruzalém. Místo, kde by se zul i sám Pánbůh.
Vždyť kolik z nás by radši pozvalo domů bezdomovce v ponožkách než manažera v polobotkách. Čisté duše jsou fajn, ale čisté podrážky? Ty milujeme.
Představuji si reality show: Souboj o přezůvky – přezuj se, nebo vypadni! Dvanáct Američanů, jedna chodba, přezůvky a nekompromisní pravidlo: kdo si nevezme bačkory, jde spát do sklepa. Ne do ledajakého sklepa. Do toho tichého, mírně vlhkého, s podezřelou žárovičkou, co poblikává jako varování. A někde ve tmě sídlí legenda – Pán špinavých stop, přízrak všech, kdo se nikdy nezuli.
Kamery sledují, jak se Rick z Texasu marně snaží pochopit, proč by měl sundat své značkové kovbojské boty, když je přece ještě ani nestačil vyladit s kuchyní. Zatímco zmateně přešlapuje na prahu v ponožkách s motivem americké vlajky, babička sedí v obýváku na ušáku, svírá dálkový ovladač jako růženec a sleduje ho pohledem, kterým by dokázala vypálit knedlík skrz mikrovlnku.
A já budu u toho. S popcornem. A v přezůvkách.
Takže, Mickey, zuby si klidně čisti i v mixéru, vylešti si je v odkapávači nebo si je přejeď škrabkou na brambory. Ale když jdeš do obýváku – sundej si boty. A všechno bude odpuštěno.
Protože čistá podlaha je u nás víc než čisté svědomí.
