Článek
Bůh stvořil muže a pak si řekl, že už to umí líp, a stvořil ženu. Muži se proti této větě obvykle ohrazují, zatímco ženy ji přijímají s klidem člověka, který právě vyslechl teologickou pravdu tak zřejmou, že nepotřebuje výklad, církevní schválení ani poznámku pod čarou. Stačí se ostatně podívat na muže stojícího před otevřenou lednicí, který hledí přímo na máslo, a přesto tvrdí, že doma žádné není.
Bible ovšem nic podobného neříká, protože muž nebyl nepovedeným prototypem a žena nevznikla jako záruční oprava první série. Podle knihy Genesis Bůh při pohledu na své dílo viděl, že je velmi dobré, což musel konstatovat ještě předtím, než muž poprvé naskládal myčku a žena mu vysvětlila, že talíře se do ní nevkládají podle momentální inspirace.
Přesto nelze přehlédnout, že muž a žena obdrželi poněkud odlišnou výbavu. Muž dostal sílu, odvahu, schopnost přenášet těžké předměty a odpovídat na složité otázky slovem „hm“, zatímco žena dokáže současně vařit, telefonovat, kontrolovat dětem úkoly, plánovat víkend a pamatovat si, jakým tónem jí manžel odpověděl při cestě do Olomouce před čtrnácti lety.
Muž si nepamatuje ani tu Olomouc.
Dva systémy pod jednou střechou
Muž a žena nejsou lepší a horší verzí člověka, ale dva rozdílné operační systémy, které se celý život pokoušejí sdílet jednu domácnost, jednu koupelnu a stejný význam slova „hned“. Právě zde obvykle začíná manželská lingvistika selhávat, protože žena chápe „hned“ jako časový údaj, který už před několika minutami vypršel, zatímco muž jím označuje období mezi dnešním večerem a druhým příchodem Kristovým.
Podobně nebezpečná bývá otázka, zda si muž na ženě něčeho nevšiml. V jeho hlavě se okamžitě schází krizový štáb, který během několika vteřin prověřuje účes, šaty, náušnice, obočí, váhu, náladu i možnost, že se v domácnosti od včerejška objevilo další dítě, jehož narození mu nějak uniklo.
Muž proto odpoví, že si samozřejmě všiml, čímž učiní první chybu, protože vzápětí přijde otázka, čeho přesně si všiml. Z běžného večera se rázem stává maturitní zkouška, při níž nejsou povoleny taháky, nápověda ani telefon příteli.
Spravedlnost ovšem velí přiznat, že ani ženy nejsou bytosti zcela průhledné, protože například věta „Nic mi není“ může znamenat téměř cokoli kromě toho, že jí skutečně nic není. Muž ji obvykle přijme jako přesnou informaci, řekne „dobře“ a pustí si televizi, načež podle ticha, které v místnosti postupně houstne rychleji než vzduch před letní bouřkou, pozná, že právě neuspěl v přijímací zkoušce z empatie.
Žena totiž mnohdy nechce problém opravit, ale sdílet, zatímco muž při slově problém automaticky otevírá pomyslný kufřík s nářadím a začíná navrhovat řešení. Ona potřebuje slyšet, že to muselo být nepříjemné, on však nabídne tři varianty dalšího postupu, telefonní číslo na odborníka a tabulku s výhodami jednotlivých možností.
Muž samozřejmě city má, jen je často ukládá do složky, kterou neumí rychle otevřít, zatímco žena mívá většinu emocí spuštěných současně a navíc přesně ví, kdy byly naposledy aktualizovány.
Láska nezačíná opravou
Problém nespočívá v tom, že jsou muž a žena rozdílní, ale v tom, že každý z nich občas považuje svůj způsob fungování za jediný normální. Muž nechápe, proč je před návštěvou nutné uklízet místnost, do níž návštěva vůbec nevstoupí, zatímco žena nechápe, proč je třeba v garáži uchovávat tři krabice kabelů, které se už dvacet let k ničemu nehodí.
Muž ovšem dobře ví, že jejich chvíle jednou přijde, přičemž s téměř prorockou jistotou tuší, že to bude přesně tři dny poté, co je žena vyhodí.
Mnoho partnerských sporů nevzniká kvůli velkým věcem, ale proto, že se dva lidé pokoušejí předělat jeden druhého k obrazu svému. Muž by chtěl, aby žena říkala věci přímo, stručně a pokud možno v bodech, zatímco žena by ocenila, kdyby muž pochopil také to, co neřekla, protože právě to bylo přece nejdůležitější.
Oba pak mohou strávit půl života dokazováním, že jejich způsob myšlení je logičtější, zdravější a patrně také biblický, ačkoli skutečná láska začíná právě ve chvíli, kdy člověk přestane vnímat druhého jako porouchaný spotřebič, který potřebuje správně nastavit.
Bůh nestvořil muže a ženu jako dvě totožné kopie, protože jedna by pak byla navíc. Nestvořil ani konkurenty, kteří se mají celý život přít o to, kdo je chytřejší, praktičtější nebo duchovně vyspělejší, ale dvě bytosti, které se budou v každodenním životě rozcházet, ve vážných chvílích nacházet a postupně se učit, že rozdílnost není závada, nýbrž pozvání k trpělivosti, pokoře a smyslu pro humor.
Když už nejde o myčku
Když přijde nemoc, starost nebo obyčejná lidská bezmoc, přestane být důležité, kdo špatně naskládal myčku. Zůstane vedle nás člověk, který nás drží za ruku, nad vodou a někdy také zpátky, abychom neřekli něco, čeho bychom později litovali.
Tehdy člověk pochopí, že manželství ani žádný blízký vztah nestojí na dokonalé shodě, protože dva dokonale shodní lidé by se buď nudili, nebo by se během týdne pohádali o to, kdo z nich je originál. Stojí na vědomí, že druhý nemusí uvažovat jako já, aby viděl něco, co mně uniká, a nemusí mi ve všem rozumět, aby mě mohl skutečně milovat.
Bůh tedy nestvořil ženu proto, že by muž byl nepovedený, ani muže proto, aby měla žena koho převychovávat. Stvořil dva lidi, kteří se budou celý život míjet v maličkostech, a přesto v sobě navzájem hledat domov. Ne proto, aby se dokonale pochopili, ale aby se naučili milovat i to, čemu nerozumějí.
A to je možná větší zázrak než najít máslo v otevřené lednici.
