Článek
Když nastoupíte do trolejbusu, očekáváte maximálně štípanec od sedačky, vůni štrúdlu z batohu spolucestujícího nebo sprchu hlášek od puberťáků vzadu. Někdy se přidá i hlasité rozebírání vztahů z paneláku, které mají větší drama než večerní seriál. Rozhodně ale nečekáte, že o tři zastávky dál už budete mžourat přes slzné výpary – a přitom sledovat scénu, kterou by ani Netflix nenapsal. Vítejte v Ostravě, kde se MHD mění v arénu.
Revizoři se v ostravském trolejbusu poprali s rodinou s malými dětmi. Ne, tohle není první věta z facebookového statusu plného caps locku a smajlíků. Je to prostý fakt, který potěšil bulvár, sociální sítě a všechny, kteří věří, že veřejná doprava není nuda. Dvojice kontrolorů a partneři se dvěma malými dětmi. Někdo neměl lístek, někdo měl slzný sprej, někdo měl hysterický výlev a někdo si zase otíral oči jako po kocovině na Colours.
Revizoři, rodiče a realita v přímém přenosu
Co se stalo předtím, video neukazuje. Co se stalo potom, se teď analyzuje se stejným nasazením jako záběry z lunárního přistání. Jeden revizor se snaží „znehybnit“ muže na sedačce (což ve volném překladu znamená: „sedíš, ale já tě přesto složím“), zatímco druhý se pokouší zvládnout jeho partnerku – matku, která křičí tak, že její výstup by s přehledem obstál jako finále latinskoamerické telenovely. Právě tenhle revizor si přitom otírá oči podrážděné – zřejmě sprejem. Nebo možná zklamáním z lidstva. Těžko říct.
A zatímco dospělí kolem sebe šermují a ztrácejí poslední zbytky soudnosti, malá holčička s vážnou tvářičkou se přiblíží k revizorovi a tiše, ale rozhodně pronáší něco jako „nech ji být“ – a malou ručičkou ho přitom plácá po zádech, jako by tím mohla zastavit celý svět. Matka křičí „pusťte mě ven!“ a miminko v kočárku bezmocně pláče. Doprava v klidu. Scénář napsán, režie spontánní, obsazení autentické.
Trolejbus stojí na zastávce Husův sad. Řidič nezasáhne, cestující zůstávají na místě, kolemjdoucí koukají skrz skla – a vepředu někdo točí na mobil, zatímco lidé kolem se mění ze spolucestujících na divou zvěř. Bitva o jízdenku se proměnila v živou výlohu bezmoci. A děti, místo aby koukaly z okna na město, pozorují dospělé, jak se sami sobě mění v nepřítele.
To nejpodivnější? Ta malá holčička mezi tím vším zcela klidně pobíhá po trolejbusu. Jako by to bylo běžné. Jako by tenhle chaos byl kulisou jejího dětství. A možná je.
Co vypustíš ve stresu, je tvoje mateřština
A přesně v tu chvíli přestává fungovat autocenzura. Slova nelétají, slova řežou. Otec v návalu vzteku spouští proud nadávek, který by vyděsil i dlaždiče na směně. Není to volání o pomoc. Je to jazyk domácího provozu, přenesený bez úprav do veřejného prostoru. Jazyk, který zná líp než „prosím“ a „děkuju“.
A tady se to láme. Protože není třeba hlubokých psychologických sond. Stačí pět vteřin záznamu – a je vám jasné, že dítě podobné věty neslyší poprvé. Spíš naopak. Možná je zná zpaměti. A s takovým slovníčkem se pak těžko staví slušný svět.
Jaký vzor dáváme dětem?
Co vlastně říká rodič, který jede bez lístku, nechápe hranice a ještě se v přímém přenosu pere s revizorem? Sdělení je jasné: pravidla jsou pro hlupáky a vyhrává ten, kdo křičí víc. A dítě, které to sleduje z kočárku nebo z vedlejší sedačky, si to zapíše do duše stejně trvale jako voskovky do omítky. Jen s tím rozdílem, že tyhle čáry se nedají přemalovat.
V celé debatě chybí také zásadní otázka: jsou revizoři školeni na zvládání krizových situací a práci pod tlakem? Umějí deeskalovat konflikt, nebo jen reagují silou, protože nic jiného neznají? Očekáváme od nich profesionalitu, ale dáváme jim k tomu nástroje? Anebo jen pošleme dva lidi do trolejbusu a věříme, že to „nějak dají“?
A kde končí běžná kontrola a začíná šikana? Je normální, aby se v dopravním prostředku zadržoval a pacifikoval cestující jako na výjezdu zásahovky? Pokud tohle byl přiměřený zákrok, pak se asi lišíme v definici slova „veřejná služba“.
Mezi zastávkami a zdravým rozumem
Podle statistik lidé nemají jízdenku poměrně často. Ale většina z nich kvůli tomu neskončí na virálním videu. Možná je to jen další důkaz, že společnost je unavená, podrážděná a snadno vře. A když se v tom mixu octnou malé děti, sprej a veřejná služba s uniformou ega, výbuch je téměř nevyhnutelný.
Možná bychom si měli připomenout, že dítě není terč, ale cestující. Že kontrola jízdenky není výslech na stanici. A že mít pravdu neznamená dostat přes tlamu – ať už jste revizor, máma, nebo táta.
Celé to smrdí. Ne tím sprejem. Ale tím, že jsme si zase spletli hrdiny s padouchy a pravidla s pomstou. A že když chybí trpělivost, empatie, školení – a někdy i sociální práce – místo dopravy se z městských spojů stává bitevní zóna.
Až příště přistoupíte, mějte připravenou jízdenku, trpělivost – a pro jistotu i štít. A doufejte, že díl, do kterého právě naskakujete, není premiéra nové sezóny „Revizor vrací úder“.
