Článek
Kdyby to nebylo tak lidské, bylo by to směšné. A kdyby to nebylo tak směšné, bylo by to tragické.
Ale právě ta lidskost, která se vetřela mezi písmena jména Franciscus, dělá z rozpalového přešlapu na náhrobku papeže Františka cosi víc než jen typografickou chybu. Dělá z toho zprávu. A ta zní: „I v kameni zůstávají mezery. A právě v nich mluví Bůh.“
Italská média zuřila. Tipuji, že první, kdo chybu odhalil, byl zarytý estét s pravítkem a lupou, který večer zlobně přerovnává knihy podle výšky, ne podle abecedy. A pak to přišlo: „Tohle je nedůstojné!“ Mluvilo se o hanbě, o neprofesionalitě, o ostudě v mramoru. Ano, mezera mezi písmeny je větší, než by měla být. Esteticky rušivá. Typografický hřích na svatém místě.
Ale co kdyby to nebyla chyba? Co kdyby to byla zpráva?
Když se na ten nápis zadívám, vidím víc než rozhozený rozpal. Vidím Františka. Toho skutečného. Toho, který vešel do pontifikátu s úsměvem a slovy: „Dobrý večer.“ Toho, který si zvolil jméno chudáčka z Assisi a nikdy se nepřestal klanět těm, na které svět zapomněl. Toho, který objímal nemocné, neměl rád zlaté ornáty a škrábalo ho v srdci, když mu líbali prsten. Vidím člověka, který si z papežského úřadu neudělal trůn, ale lavici pro ostatní.
A tak si ho představuji, jak se na tu mezeru v kameni dívá.
Možná s úsměvem, možná s tím svým poťouchlým pohledem, který známe z jeho rozhovorů. Možná říká: „Aspoň mají důvod přijít blíž a podívat se pořádně.“ Anebo: „Víte, kolik lidí na světě se cítí jako ta mezera? Jako něco, co tam nepatří, co je příliš velké, příliš jiné, příliš viditelné? Teď jsme na jedné lodi.“
František byl mostem. I mezi písmeny.
Nechal si postavit jednoduchý hrob, protože věděl, že člověk po smrti nepotřebuje pomníky – stačí, když za ním zůstanou otevřené dveře. A ty po Františkovi zůstaly dokořán.
Typografická chyba? Možná. Ale víra je právě v těch chybách. Bůh si vybírá nedokonalé, protože jen skrze praskliny může proudit světlo. A tak, když dnes někdo prochází kolem jeho hrobu a zastaví se, možná si všimne. Možná zavrtí hlavou. Ale možná se i zamyslí. Možná si vzpomene, že i on má v sobě mezeru. A že právě do ní může vstoupit milosrdenství.
Requiescat in pace, Františku. A díky za tu mezírku.
Použitý zdroj: Novinky.cz – Itálie řeší zpackaný náhrobek papeže Františka
