Článek
V Levoči se v muzeu desítky let vyhřívala busta ženy, která vypadala jako rekvizita z hodin výtvarky. Děti ji hladily, někdo jí domaloval linky, a podle pamětníků si s ní holky z polepšovny kopaly po chodbě. Ano – busta od Donatella coby fotbalový míč. Umění, které má za sebou drsnější dětství než většina postav v Dickensových románech.
Pak jednoho dne přišli odborníci. Oprášili patinu a oznámili: „To je Donatello.“ Muzeum se zaradovalo. Kultura ožila. Slovensko má světový unikát! A stát? Stát poslal kukláče.
Žádná tiskovka, žádné slavnostní zahájení výstavy, žádné „přijďte se podívat, co jsme po padesáti letech našli“. Jen ticho. Rychlá akce. Busta zabalena mezi polystyren a převezena „na přísně střežené místo“. Možná v kufru mezi AdBlue a krabicí papírových ručníků. Kultura podle norem.
Ponožky z bodu A do bodu B
Právně bylo vše asi v pořádku. Muzeum patří pod Slovenské národní muzeum, to podléhá ministerstvu a generální tajemník ministerstva kultury tak přehodil státní majetek z bodu A do bodu B. Jinými slovy – přesunul ponožky z jednoho šuplíku do druhého. Jenže způsobem, který připomínal spíš přepadovku než běžné přerovnání prádla.
Připomnělo mi to legendárního kolegu z finančního úřadu. Vozil výplaty z banky na kole. Žádná ochranka. Jen starý bicykl, igelitka na nosiči, uvnitř miliony. Vypadal, že veze oběd pro babičku. Nikdy ho nikdo nepřepadl. Protože kdo by riskoval kriminál kvůli člověku, který působí dojmem, že mu právě ukradli pumpičku. Možná je právě tohle klíč k úspěchu: když nic nevypadá důležitě, nikdo to nechce ukrást.
Tichá pošta slovenského stylu
Třeba právě tím se slovenské ministerstvo inspirovalo. Žádná velká gesta. Žádný aplaus. Jen tichý přesun, který připomínal cestu toneru do okresního archivu. Možná to byl úmysl – možná jen úřednický reflex: hlavně klid. Kultura se přece nepropaguje. Kultura se přesouvá. Potichu. Pokud možno beze svědků.
A Donatello? Ten už zřejmě spočívá někde v depozitáři – bez vitríny, bez popisku, ale zato s pečlivě vyplněným formulářem. Někteří tvrdí, že dělá těžítko ve vládní zasedačce, jiní, že je ukrytý v regálu vedle tonerů a zarámovaných poděkování z doby ČSSR. Pravděpodobnější ale je, že skončil tam, kde končí většina cenných věcí ve státní správě – v krabici, kterou nikdo neoznačil, zato všichni zaevidovali.
A kdyby náhodou ještě uháněl po slovenské D1, přitisknutý mezi hasicí přístroj a balík toaleťáku, pořád by měl větší kulturní hodnotu než ti, co rozhodli, že se umění stěhuje jako ponožky. Ti ho totiž nepřesunuli. Ti ho jen někam uklidili. Anebo – jak šeptají ti „nejvíc informovaní“ – putoval jako „křehký dárek“ na jednu daču. Ne tu na Myjavě. Tu s výhledem na Moskvu.
Použitý zdroj kulturního úklidu: Úředník slovenského ministerstva kultury s policisty v kuklách odvezl z muzea v Levoči bustu od Donatella (Novinky.cz)
