Článek
Včera – ve čtvrtek 20. března – přesně ve 4:01 ráno středoevropského času nastal první jarní den. Země se ve své tiché cestě kolem Slunce naklonila do rovnováhy. Noc a den si na chvíli byly rovny. A právě od toho okamžiku světlo znovu získává převahu. Dnes se tak probouzíme do opravdového jara.
Zvedám oči k obloze. Modrá. Opravdová, jasná, jarní modrá. Taková, která už neslibuje zimu, ale otevírá dveře slunci. Vzduch voní novým začátkem – mokrou hlínou, první trávou, odvahou květin prodrat se na světlo. A já si říkám: kéž by to bylo tak jednoduché i s námi lidmi.
Země se probouzí, všechno staré se drolí, všechno nové vyráží vpřed. A já bych si přál, aby se stejně probudilo i srdce každého člověka. Aby se v něm rozehřály zamrzlé kouty, roztály ledy nenávisti, rozpraskaly skořápky strachu.
Když se dívám kolem sebe, vidím svět plný napětí. Války, konflikty, nenávist, bolest. Tolik lidí má v očích zimu, která nemizí. A přitom si pořád říkám – jak je možné, že příroda to ví, ale my ne? Jak je možné, že strom ví, kdy má začít znova, ale člověk se pořád drží starých křivd a strachů?
Představte si, jaké by to bylo, kdyby první jarní den neznamenal jen změnu v kalendáři, ale i v nás. Kdyby to byl den, kdy odhodíme starou tíhu, kdy se rozhodneme začít jinak. Kdy se místo strachu podíváme na svět s nadějí. Kdy místo hněvu nabídneme smíření.
Možná by pak děti kreslily slunce nejen žluté, ale i růžové, protože by cítily, že svět má zase fantazii. Možná by starci na lavičkách přestali počítat, co už nejde, a začali vzpomínat na to, co by ještě mohli. Možná by se sousedi začali zdravit o vteřinu déle, s úsměvem, který nestojí nic, ale dává všechno.
Jaro totiž nenabízí zázraky na počkání. Ale učí nás trpělivosti. Trvá, než se poupě rozvine. Trvá, než se z mraku vyloupne modrá. Ale všechno má svůj čas – a hlavně: všechno má naději. I my.
Já vím, že je to naivní. Ale víte co? Jaro je taky naivní. Každý rok si dovolí znovu věřit, že má smysl vykvést. Každý rok se bez pochybnosti rozhodne, že bude krásné, ať už bylo cokoliv předtím. Možná bychom se od něj měli učit.
Zkuste dnes udělat aspoň jednu věc jinak. Podívat se na někoho s pochopením. Poslat pozdrav místo mlčení. Nebo si jen sednout pod strom a poslouchat ptáky – jak zpívají, jako by byl svět v pořádku. Možná opravdu je. Nebo aspoň může být, když mu to dovolíme.
A tak, když dnes ucítíte první jarní slunce na tváři, zkuste si představit, že je to taky pro vás nový začátek. Že i vaše srdce má právo na jaro.
A že možná – možná, kdybychom to zkusili všichni – by tenhle svět byl o něco lepším místem.
