Katolická víra není čarodějnický kroužek

Článek Šimona Maguse vychází z výroku arcibiskupa Stanislava Přibyla, který po krádeži relikvie svaté Zdislavy velmi důrazně upozornil na závažnost znesvěcení posvátného prostoru a ostatků světice. Média z jeho slov pochopitelně vyzdvihla nejvýraznější formulaci o možné „kletbě“ či neštěstí (Vraťte to, může vás stihnout kletba, vyzval arcibiskup Přibyl zloděje lebky svaté Zdislavy). A právě tady začíná problém celého Magusova textu. Z jedné mediálně silné věty se v něm okamžitě rodí obraz katolické církve jako instituce provozující magii, nekromancii, kontaktní čarodějnictví a manipulaci pomocí relikvií, jenže mezi symbolickým jazykem víry a magií je rozdíl asi jako mezi vzpomínkou na maminku a voodoo panenkou. Zvenčí mohou některé věci vypadat podobně, ale jejich význam je úplně jiný.

Není to přitom poprvé, co se z úcty ke svatým vyrábí nekromancie. Nedávno jsem už reagoval na text autorky Mensanka, která z relikvií a modlitby ke svatým dělala jakousi křesťanskou spiritistickou linku („Když se z víry udělá nekromancie: proč úcta ke svatým není magie ani vyvolávání mrtvých“). Tam šlo především o rozdíl mezi přímluvou a vyvoláváním mrtvých. Šimon Magus na podobnou linku navazuje, ale rozšiřuje ji ještě dál: už nejde jen o údajné „mluvení s mrtvými“, nýbrž o obraz celé katolické církve jako duchovní verze Bradavic s relikviářem místo kouzelné hůlky a eucharistií místo alchymistického rituálu.

Celý článek stojí hlavně na jednom triku, který je čtenářsky účinný, ale argumentačně dost vratký. Vezme se religionistický pojem, který zní odborně a tajemně, a začne se používat jako univerzální kladivo na všechno, co se autorovi v katolické víře nelíbí. Kontaktní magie, protomagické myšlení, nekromancie, transmutace. Čtenář má mít pocit, že právě sleduje vědeckou pitvu katolicismu, při níž se konečně ukáže, že pod kadidlem, zpěvem a zbožností leží stará dobrá čarodějnická dílna. Jenže religionistika popisuje náboženské jevy zvenčí a nepředstavuje automaticky jejich vlastní vnitřní význam.

To je asi stejně důležité rozlišení jako rozdíl mezi pitvou a životem. Anatom může člověka rozebrat na svaly, kosti a chemické procesy, ale kdyby někdo tvrdil, že láska je jen hormonální manipulace organismu, cítili bychom, že něco podstatného zůstalo ležet mimo stůl. Stejně funguje i Magusův text. Vidí relikvii a řekne magie, vidí modlitbu ke svatým a řekne nekromancie, vidí eucharistii a řekne transmutace. Jenže podobnost formy ještě neznamená totožnost významu. Když někdo uchovává pramen vlasů po zemřelé mamince, také pracuje s hmotným předmětem spojeným se vztahem a pamětí, přesto asi neřekneme, že provozuje kontaktní čarodějnictví. Když člověk zapálí svíčku na hrobě, neznamená to automaticky spiritistickou seanci, a když někdo políbí fotografii milovaného člověka, neznamená to, že právě vstoupil do okultního spolku. Lidský život je plný symbolů a náboženství není výjimkou.

Ano, v dějinách existoval obchod s relikviemi, existovaly padělky a lidová zbožnost někdy sklouzla k pověrčivosti. V tom není důvod si něco nalhávat, protože křesťanské dějiny nejsou sterilní laboratoř bez lidských slabostí. Jenže zneužití ještě nevysvětluje podstatu. Když někdo prodává falešné léky, neznamená to, že medicína je podvod, a když někdo manipuluje vírou, neznamená to automaticky, že víra sama je manipulace.

Křesťanská úcta k ostatkům vyrůstá z něčeho úplně jiného než z magie. Vyrůstá z víry ve vtělení a vzkříšení. Křesťanství nikdy nechápalo tělo jako biologický obal, který po smrti hodíme do duchovního koše, protože Bůh se podle křesťanské víry stal tělem a Kristus nevstal z mrtvých jako mlhavá myšlenka, nýbrž jako živý Pán. Právě proto si první křesťané uchovávali památku mučedníků a scházeli se u jejich hrobů už ve 2. století (Martyrium Polycarpi 17–18). Nedělali to proto, že by kost uměla plnit přání jako pohádkový artefakt, ale proto, že v těch lidech viděli svědky Krista, kteří svou víru neodložili ani ve chvíli, kdy za ni platili životem. Relikvie v katolické tradici nejsou duchovní baterky nabité magickou energií, nýbrž památka na konkrétní lidský život před Bohem.

Magus opakovaně tvrdí, že modlitba ke svatým je nekromancie. Jenže to funguje pouze tehdy, když úplně smažeme význam slov a z teologie uděláme slovní guláš, do něhož se vejde hřbitov, modlitba, relikviář i spiritistická tabulka. Nekromancie v biblickém i historickém smyslu znamená vyvolávání mrtvých, snahu získat skryté informace, manipulaci duchovní mocí nebo ovládání duchů (Dt 18,10–12). Katolická modlitba ke svatým funguje na úplně jiné logice. Nechce mrtvé přivolat, nechce je ovládat a nechce z nich tahat tajné zprávy o budoucnosti. Říká prostě: modli se za nás.

To není kosmetický rozdíl, ale rozdíl podstatný. Křesťan se nesnaží dělat to, co Saul u věštkyně v Én Dóru: vyvolat mrtvého proroka, aby z něj získal skrytou radu nebo zprávu o budoucnosti. Prosí o přímluvu ty, o nichž věří, že žijí u Boha, protože Kristus sám říká, že Bůh není Bohem mrtvých, ale živých (Mk 12,27). Můžeme se samozřejmě přít, zda je katolická nauka o přímluvě svatých pro někoho přesvědčivá, ale poctivá kritika nemá začínat tím, že z prosby o modlitbu udělá duchovní telefonát do márnice.

Magus navíc směšuje dva různé významy slova „svatí“. Má pravdu, že Nový zákon označuje jako svaté celé křesťanské společenství (1 Kor 1,2). Jenže už velmi brzy se toto slovo začalo používat i zvláštním způsobem pro ty, jejichž život byl mimořádným svědectvím víry, zvláště pro mučedníky. To není pozdní spiknutí zkažené církve, ale přirozený vývoj jazyka i úcty. Každý křesťan je povolán ke svatosti, ale ne každý křesťan ji žije tak viditelně, že se jeho život stane svědectvím pro celé generace. To není morální degradace komunity, nýbrž prosté uznání, že někteří lidé dokážou evangelium ztělesnit tak výrazně, až zahanbí i ty, kteří o něm rádi mluví.

Jedna z hlavních Magusových tezí zní, že přímluvy svatých „nemají žádné opodstatnění v Bibli“ a že obracet se k Bohu přes jiné zprostředkovatele než Krista není podle Nového zákona možné. Jenže tady autor nenápadně smíchá dvě různé věci, totiž Kristovo jedinečné prostřednictví spásy a přímluvnou modlitbu uvnitř Kristova těla. Ano, Kristus je jediný prostředník spásy (1 Tim 2,5), ale tentýž Nový zákon zároveň opakovaně vyzývá k modlitbám jedněch za druhé (Jak 5,16). Kdyby každá přímluva narušovala jedinečnost Krista, nesměl by člověk poprosit ani vlastní babičku, aby se za něj pomodlila, a to by byla pro mnohé rodiny duchovní katastrofa větší než studená svíčková na nedělním stole.

Katolická víra netvrdí, že svatí nahrazují Krista. Tvrdí, že se za druhé přimlouvají v Kristu, skrze Krista a díky Kristu. Tady je třeba rozlišit prostředníka spásy a přímluvce. Prostředník spásy je jeden, protože vykoupení člověka není společný projekt nebeského výboru. Přímluvců však může být mnoho, protože láska v církvi se smrtí nepřestává být láskou.

Magus cituje historika Willa Duranta a vyvozuje z něj, že si lidé vytvořili svaté proto, že se báli Boha a Krista. Durant skutečně popisuje historicko-sociální motivace části lidové zbožnosti a všímá si, že svatí mohli být pro mnohé věřící psychologicky bližší než majestát Boha. Jenže popis náboženského chování ještě není vyvrácením teologie. Historik může ukázat, jak lidé určitou víru prožívali, ale tím automaticky nerozhoduje, zda je její obsah pravdivý, nebo falešný. Ve středověké zbožnosti někdy opravdu existoval přehnaný důraz na Boží soud a strach, jenže zneužití nebo deformace nějaké myšlenky ještě neznamená, že samotná myšlenka je falešná. To by pak člověk mohl zrušit manželství jen proto, že existují špatná manželství.

Velmi zvláštní je i tvrzení, že církev „upravila Desatero“, aby si mohla ponechat sochy a obrazy. Zní to dramaticky, skoro jako teologická verze Da Vinciho kódu, jenže realita je mnohem nudnější, což bývá pro seriózní dějiny typické a pro konspirační nadšení dosti nepříjemné. Existuje více tradičních způsobů číslování Desatera, židovský, katolický, luterský i reformovaný. Katolická tradice spojuje zákaz model s přikázáním „Nebudeš mít jiné bohy mimo mne“ (Ex 20,3–6). Text nezmizel, jen je číslován jinak.

Debata o obrazech a sochách je samozřejmě legitimní a křesťanství ji vedlo velmi tvrdě během ikonoklastických sporů. Druhý nicejský koncil roku 787 přitom velmi jasně rozlišil mezi adorací, která patří jedině Bohu, a úctou ke svatým obrazům. Komu toto rozlišení připadá nedůvěryhodné, může o něm polemizovat, ale neměl by tvrdit, že církev potichu vymazala přikázání jako účetní položku, která se nehodila do rozpočtu. Kdo rozdíl mezi klaněním a úctou smaže, tomu bude připadat jako modloslužba skoro všechno, včetně fotografie babičky na nočním stolku.

Velmi zjednodušující je také pasáž o Janu Husovi. Ano, Hus kritizoval zneužívání církevní moci, obchod s odpustky i morální úpadek části kléru, a katolík, který by to dnes popíral, by nepůsobil jako obránce víry, ale jako člověk, který si spletl dějiny s propagační brožurou. Jenže tvrdit, že Hus byl upálen hlavně proto, že kazil byznys s relikviemi, je historická zkratka asi stejně přesná jako tvrdit, že druhá světová válka vznikla kvůli špatnému počasí.

Husův spor byl především teologický, ekleziologický a mocenský. Týkal se autority církve, poslušnosti, reformy, výkladu víry a také dobového politického napětí. Redukovat ho na ekonomiku falešných kostí je efektní, ale historicky velmi slabé. Navíc samotná existence falešných relikvií ještě nepopírá smysl úcty ke svatým. Když někdo prodává falešné obrazy, neznamená to, že malířství je podvod, a když se někde obchodovalo s falešnými relikviemi, nedokazuje to, že každá úcta k relikviím je magie. Dokazuje to spíš starou a neveselou pravdu, že člověk dokáže zpeněžit téměř všechno, dokonce i svatost.

Magus označuje eucharistii za „čistě magickou transmutaci“. Jenže i zde zaměňuje podobnost formy za totožnost významu. Magie tradičně předpokládá manipulaci silou, techniku a ovládání reality skrze správně provedený úkon. Křesťanská eucharistie stojí na opačné logice, protože není ovládáním Boha, není donucením reality a není kouzlem. Je svátostí, tedy znamením Božího jednání, které člověk nepřivolává jako technik opravářskou službu, ale přijímá jako dar.

Ano, katolická teologie používá pojem proměnění a zvenčí to může působit zvláštně. Jenže tvrdit „je to magie“ jen proto, že jde o rituál a svátostnou proměnu, je asi stejně přesné jako označit svatbu za magický obřad kvůli prstýnkům a slavnostní formuli. Kněz při mši nesedí nad oltářem jako Gandalf nad kotlíkem, nezkouší přinutit Boha k výkonu a nezajišťuje si nebeskou energii správnou výslovností latiny. Eucharistie není trik. Je výraz víry, že Kristus jedná.

Magusův text se postupně začne rozpadat do směsi nesouvisejících motivů, v níž se potkávají relikvie, Jan Hus, simonie, Bonifác VIII., Padre Pio, Hans Küng, papež Lev XIV., magie, čarodějnictví, americké peníze a údajná závist vůči „mocnějším mágům“. Problém je, že z toho nevzniká argument, nýbrž atmosféra, a atmosféra je sice výborná do románu, ale jako důkaz bývá poněkud děravá.

Ano, simonie byla a je hřích. Ale simonie není magie. Je to kupčení s duchovními věcmi, pojmenované podle Šimona Mága ze Skutků apoštolů, který si chtěl koupit duchovní moc za peníze (Sk 8,18–24). Právě proto ji církev odsuzovala, i když se jí její členové v dějinách dopouštěli, což je ostuda, ale ne důkaz, že církev provozuje magii. Když soudce poruší zákon, neznamená to, že zákon přestal existovat. Znamená to, že soudce selhal.

Podobně obvinění papežů nebo vzdělanců z magie vypovídají často víc o dobové mentalitě než o samotné magii. Sylvestr II. byl považován za podezřele vzdělaného hlavně proto, že rozuměl matematice a arabské vědě. Ve století, kdy část Evropy považovala skoro každou učenost za podezřelou, to opravdu stačilo. Někdy stačilo umět počítat lépe než soused a člověk měl zaděláno na pověst čaroděje. Dnes by mu možná jen nabídli místo ve finančním odboru, což je také jistý druh pokání.

Zvláštní kapitolu tvoří tvrzení, že papež Lev XIV. byl zvolen proto, že pochází ze Spojených států, tedy z údajně druhé nejbohatší katolické církve. To je přesně ten typ věty, která zní šťavnatě, dobře se sdílí a výborně zapadá do nálady článku, ale jako argument potřebuje víc než jen autorovo přesvědčení. Konkláve samozřejmě není průhledná skleněná krabice, do níž by si komentátoři mohli vložit kameru, popcorn a tabulku s motivacemi kardinálů. Tvrdit však bez důkazu, že rozhodujícím důvodem bylo bohatství americké církve, je spekulace, nikoli historická analýza.

Tady se znovu ukazuje Magusova metoda. Jakmile něco zapadá do předem připraveného obrazu církve jako mocenské instituce, přijme se to jako samozřejmost. Jakmile něco tento obraz narušuje, označí se to za kouřovou clonu, slovní obezličku nebo manipulační trik. To už není kritické myšlení, ale teologicko publicistický magnet, který přitahuje jen piliny jedním směrem.

Pak přichází otec Pio. Zde je zajímavé sledovat, jak se z autora skeptika najednou stává téměř kronikář nadpřirozených schopností. Bilokace, čtení myšlenek a předvídání budoucnosti jsou předkládány téměř jako hotová fakta, zatímco jinde se Magus tváří jako přísný racionalista, který nenechá katolíkům ani duchovní tkaničku bez podezření z okultismu. Je to zvláštní obrat. Když mimořádný jev poslouží proti církvi, najednou nevadí. Když je součástí katolické tradice, stává se podezřelou magií.

Ano, Padre Pio patří mezi nejvýraznější a nejuctívanější světce moderní doby, jehož život nesl hluboké duchovní ovoce, ale který zároveň během života čelil podezírání, vyšetřování i nepochopení. Právě to však ukazuje něco jiného, než tvrdí autor. Církev mimořádné jevy automaticky nepřijímá. Zkoumá je, někdy až přehnaně podezíravě. Instituce bývají pomalé, opatrné a někdy i nespravedlivé, ale to ještě není důkaz, že církev potlačuje „lepší mágy“. Je to spíše důkaz, že každá velká instituce má problém s tím, co neumí snadno zařadit, pojmenovat a bezpečně uložit do šanonu.

Podobně působí i pasáž o Hansi Küngovi. Ano, Küng měl vážný konflikt s Vatikánem, kritizoval papežskou neomylnost a přišel o možnost vyučovat katolickou teologii jménem církve (Infallibility? Hans Küng appeals to Pope Francis). O tomto sporu lze vést vážnou debatu a rozhodně se nedá odbýt jednou větou o církevních „bafuňářích“. Jenže otázka zní prostě: co to má společného s magií?

Právě tady se ukazuje největší slabina celého článku. Není to souvislá argumentace, nýbrž pytel motivů spojených jedinou emocí, že instituce je pokrytecká. Taková emoce může mít někdy reálný základ, protože instituce opravdu dovedou být necitlivé, tvrdé a sebezáchovné až běda. Jenže emoce ještě není důkaz. Hans Küng může být příkladem konfliktu teologa s církevní autoritou, ale udělat z něj další článek řetězu o „magických osobnostech“ vyžaduje takovou dávku autorské pružnosti, že by jí záviděl i cirkusový akrobat.

Aby bylo jasno, katolická církev opravdu není porcelánová panenka v bílých rukavičkách. Má dějiny plné svatosti i ostudy, odvahy i zbabělosti, mystiky i kariérismu. Obchod s relikviemi byl ostudný, pověrčivost existovala a existuje, některé lidové formy zbožnosti opravdu sklouzly téměř k magickému myšlení a instituce někdy zacházely s výjimečnými osobnostmi necitlivě. Kdo to popírá, nebrání církev, ale vyrábí reklamní plakát.

Právě proto je však třeba rozlišovat. Kritika církve je potřebná, protože pomáhá čistit to, co se v lidských rukou vždycky rádo zašpiní. Karikatura církve je pohodlná, protože si nejprve vyrobí strašidlo a potom se mu statečně vysměje. Magusův text místy míří na reálné problémy, ale místo aby je rozebral, překryje je slovem magie. Relikvie jsou magie, přímluva je nekromancie, eucharistie je transmutace, simonie je čarodějnický provoz, Padre Pio je mág a Hans Küng další oběť lovu na výjimečné osobnosti. Takto se dá napsat působivý pamflet, ale ne poctivá analýza.

A právě tady se celý Magusův text láme. Nevede totiž spor s tím, co katolická víra skutečně učí, ale s karikaturou, kterou si sám vytvořil. Stačí dostatečně často opakovat slova „magie“, „kletba“, „nekromancie“ a „čarodějnictví“ a čtenář začne mít pocit, že katolická církev je něco mezi Bradavicemi, středověkým tržištěm a úřadem pro správu záhrobních služeb.

Jenže křesťanství nestojí na víře v magické kosti ani v mstivé duchy světců. Stojí na víře, že člověk není smrtí vymazán, že tělo není bezcenný obal, že láska nekončí hřbitovem a že vztah k Bohu je hlubší než biologický provoz našeho těla. S tím lze nesouhlasit, lze to odmítnout a lze tomu nevěřit, ale poctivá polemika by měla nejprve popsat víru druhého tak, aby ji ten druhý alespoň poznal. Teprve potom má smysl ji kritizovat.

Jinak už totiž nevedeme spor o víru. Jen si vyrábíme strašidla ze slov a pak se statečně divíme, že vypadají děsivě.

Písmo svaté, ekumenický překlad: Dt 18,10–12; Mk 12,27; 1 Kor 1,2; Jak 5,16; 1 Tim 2,5; Ex 20,3–6; Sk 8,18–24.

Martyrium Polycarpi, kap. 17–18.

Druhý nicejský koncil, 787.

Katechismus katolické církve, čl. 956–957; 2116–2117.

Jaroslav Soukup, Blanka Freiwilligová: Vraťte to, může vás stihnout kletba, vyzval arcibiskup Přibyl zloděje lebky svaté Zdislavy, Novinky.cz.

Seznam Zprávy: Dvě rány a pak utekl. Vikář popisuje krádež lebky svaté Zdislavy.

James Hitchcock: History of the Catholic Church: From the Apostolic Age to the Third Millennium. Ignatius Press, 2012.

Will Durant: The Age of Faith (Vol. IV of The Story of Civilization). New York: Simon & Schuster, 1950.

Renzo Allegri: Zázraky Otce Pia. Doron, 2025.

NCR Online: Infallibility? Hans Küng appeals to Pope Francis.

Předchozí reakční článek autora: Když se z víry udělá nekromancie: proč úcta ke svatým není magie ani vyvolávání mrtvých.