Článek
O jaké to kletbě mluví? Mrtví nic nevědí, říká přeci Písmo svaté. Že by svatá Zdislava jako nějaká „bílá paní“ stále obcházela svůj kostel a vyhlížela své zneuctitele, aby se jim mohla pomstít? Přesně to arcibiskup Přibyl svým projevem říká: svatí stále žijí a pokud sáhnete na jejich lebku, budou se vám mstít.
Pokud je teorie arcibiskupa Přibyla pravdivá, tak by se spíše měla bát církev než onen zloděj. Více by se totiž dalo věřit tomu, že pokud je jako svatá Zdislava naživu, přijde se pomstít raději svým církevním představitelům za to, že zhanobili její mrtvolu. Oddělili totiž po smrti její lebku od těla a vystavili ji jinde než zůstaly její ostatky. Svatí jsou sice svatí, ale je možné, že si jednoho dne opravdu od svých souvěrců nenechají líbit vše. Zpět však na zem.
Jak se v religionistice říká tomuto přístupu? Protomagické myšlení. Zdá se, že řada dnešních církevních činitelů i samotná katolická církev věří v magické praktiky a neváhá se jimi inspirovat.
Církev dokonce z magických důvodu upravila samotné Mojžíšovo Desatero
V případě katolické církve a ostatků svatých se podle vědecké terminologie jedná o takzvanou kontaktní magii. Ta se provádí s ostatky živého či zemřelého, a je založena na víře, že jeho tělesné části mají nějakou duchovní moc. A přesně tomu věří katolická církev, jak nám ukázal arcibiskup Přibyl.
Samozřejmě své učení halí do mnoha slovních floskulí a obezliček, aby tak unikla teologickému dopadu, nicméně vysvětlete to milionům věřících, kteří se srocují k ostatkům svatých, že tomu je jinak?
Jak říká Ježíš, strom se hodnotí podle svého ovoce - tedy dopadů. A ty jsou jednoznačné: ve světě existují miliony věřících, kteří na základě katolického učení věří magii světců.
Na druhou stranu je církev silně proti jakékoliv jiné magii než té své. Poněkud schizofrenická pozice, viďte?
Nekromancie a kdo jsou ti mrtví-živí svatí
Pozdější církev si dala záležet, aby pronásledovala lidi, kteří tvrdili, že mohou komunikovat s mrtvými. Buď jako spiritisté - hovořili s duchy mrtvých, nebo jako nekromanti - kteří přivádějí mrtvé k životu, a ti se řídí jejich notami.
Přesně to však církev dělala se svatými. Byl to velký byznys po celé středověké Evropě. Karel IV. byl také nadšeným sběratelem ostatků. Mnoho těchto ostatků bylo pochopitelně padělky. Jeden svatý samozřejmě nemůže mít deset rukou. Jedním z důvodů, proč byl Hus upálen, bylo, že kazil tento výnosný byznys s falešnými kostmi. Kdyby byl totiž obchod s nimi narušen, nejspíš by tehdejší Vatikán ekonomicky zkolaboval.
Za účelem instalovat do křesťanských chrámů modly světců, ke kterým by se věřící modlili, šla dokonce katolická církev tak daleko, že ve své nauce upravila původní DESATERO. Zcela vynechává biblické vyjádření: Neuděláš si tesanou modlu, a tvrdí, že jej zahrnuje pod: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. „Magicky“ však dobře chápe, že se svými sochami, ke kterým se věřící obracejí, jednoznačně Desatero popírá.
Katolická církev totiž věří, že svatí se osobně přimlouvají u Boha za své prosebníky. Nicméně, celé to je součástí mytologie, která nemá s Písmem svatým mnoho společného, až na ten název - svatí.
Božímu sboru, který je v Korintu, spolu se všemi svatými, kteří jsou v celé [římské provincii] Achaii.
A další dopis:
Všem těm, kdo jsou v Římě jako Boží milovaní, povolaní, aby byli svatí.
Bible o svatých mluví v obecném smyslu, pouze v jednom typu promluvy - vy všichni máte být a jste svatí. Míněno celá křesťanská komunita.
Pavel to zmiňuje mnohokrát a nikde neříká, že by měli existovat jacísi svatí, kteří budou za jiné věřící u Boha orodovat. Jenomže mravní degradací křesťanské komunity došlo k tomu, že se vydělili jacísi svatí, kteří se podobali židovském kozlu, na kterého starověcí Hebrejci naložili své hříchy a poslali jej do pustiny.
Přímluvy svatých nemají žádné opodstatnění v Bibli
Budete se tedy modlit takto: ‚Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno.
Jediné, k čemu Bible vyzývá, je osobní a společná modlitba. Pak je to modlitba za někoho. Jedná o se o přímluvu vašich živých spolubližních. Nikoli o žádné nekromantické církevní praktiky. Rovněž to neimplikuje možnost, že se k Bohu budete obracet přes jiné zprostředkovatele než Ježíše Krista, který si podle Nového zákona tuto možnost rezervoval pro sebe sama.
Jaký je tedy původ tohoto církevního, nicméně nebiblického zvyku?
Historik Will Durant v díle The Age of Faith (Věk víry) píše:
Ve srovnání s Všemohoucím Bohem, z něhož lidé měli strach, se Ježíš zdál přístupnější. Člověk, který naprosto přehlížel Kázání na hoře, se sotva odvážil mluvit s [Ježíšem] tváří v tvář. Zdálo se rozumnější předložit modlitbu někomu, kdo byl prohlášen za svatého, takže se předpokládalo, že je v nebi, a mohl jej prosit o přímluvu u Krista.
Jedná se přesně o tuto formu morální degradace, kterou jsem zmiňoval. Lidé již deklasovaní světským systémem se báli požádat o přímluvu i Krista, ne-li jeho Otce, vědomi si jeho učení, a tak se domnívali, že je jiní lidé - svatí - z masa a kostí nepošlou do háje, když se domnívali, že Ježíš by to zřejmě udělal.
Je to dobrý důvod? Rozhodně není ušlechtilý a spíš svědčí o procesu deklasování samotných křesťanských hodnot.
Magické praktiky v církvi
Takto nějak vypadají někteří církevní potentáti, kteří se pletou do něčeho, čemu nerozumí: pravé magie
Ač církev odsuzuje jakékoliv magické praktiky kromě těch vlastních, sama praktikuje naprosto otevřeně magii. Přeměna Ježíšova těla a krve je chápána jako doslovná transmutace. A byla ostatně předmětem mnohých debat, které trvaly staletí. Jedná se však o čistě magickou praktiku. Církev ji sice prezentuje jinak, ale takto si rezervuje právo činit přesně to, co její mimokřesťanské protějšky, akorát tomu dává křesťanský punc. Jde o pouhý manipulační trik.
Jakékoliv ohrožení církevní exklusivity nad magickými praktikami bylo trestáno. Tak třeba Židé byli vyhnání z Papežského státu v roce 1569 a důvod byl: obvinění z magických praktik.
Samotní papežové - hlavy papežského státu se však nevyhnuli obvinění z magie a čarodějnictví. Postihlo to třeba papeže Bonifáce VIII., který zemřel následkem svých zranění způsobených násilným zatčením. Na základě obvinění: z magických praktik.
Vysocí církevní preláti se nezdráhali používat magické praktiky Šimona Mága, nebo alespoň takto si je nazvali - simonie. Kupčení s úřady. Řada z nich - včetně papežů- si na základě peněz zajistili vysoký úřad.
Ostatně v této tradici pokračuje církev dodnes, jeden z důvodů, proč byl nyní zvolen papež Leo, který se nemůže osobnostně rovnat svým bezprostředním předchůdcům, byl ten, že pochází z druhé nejbohatší katolické církve - z USA. Ta první je samozřejmě ve Vatikánu.
Prvním papežem z Francie byl Sylvester II. Na něm je patrné, co znamená pro církev magie a mág. Je to kdokoliv, kdo svým osobním charismatem převyšuje její strukturu. O tom se přesvědčil i našinec Jan Hus. Církev nezkousla, že se jí postavil a jen proto jej chtěla zničit, zatímco sama měla máslo na hlavě - nacházela se ve stavu hereze a kacířství - maje současně čtyři hlavy - papeže.
Sylvester II. byl velmi chytrý papež, měl pokročilé znalosti magie, matematiky a filozofie, a proto byl v církvi označován jako čarodějník. Svou pozici však ustál, jen po jeho smrti se ve vatikánských kuloárech šířilo, že nezemřel na nemoc, ale postihnul jej samotný ďábel.
Jak církev přistupuje k „magickým“ lidem
Otec Pio byl církevní hiearchií celý život honěn a šikanován. Jeho magické schopnosti se však církev nestyděla využívat
Takových podobných jedinců však bylo i pár v dnešní době. Tak třeba otec Pio, který byl známější než hollywoodské celebrity. Dokázal předvídat budoucnost, měl schopnost bilokace - přítomnosti na dvou místech zároveň a kardiognóze - čtení myšlenek. Když však tyto schopnosti v církvi uplatnil, dostalo se mu šikany, falešného obviňování, stalkingu, odposlechu ve vlastním pokoji nadřízeným a několikanásobného zbavení kněžského úřadu. Z takového chování by měl stigma - stigmata skoro každý! Nakonec však byl po smrti vystaven a dotýkají se ho miliony věřících, kteří doufají v zázrak.
Když však někdo podobné schopnosti jako měl Pio projeví mimo církev - dovednost číst v druhých lidech, schopnost předvídat budoucnost či jiné magické dovednosti, je církví a jejími odkojenci ideologicky pronásledován a označován přízvisky jako: šarlatán, esoterik či satanista. Na příběhu otce Pia vidíme, že církev nezvládla poprávu ocenit ani jednoho vlastního kněze, který nad ní vyčníval, natož ostatní jemu podobné, kteří nejsou jejími členy. To, co dělá s lidmi, kteří se skví takovými Božími dary, je však těžký hřích, který na ní ulpívá a bude se z něj zodpovídat. A snaha připisovat tyto vlastní hříchy jiným a převádět je na jiné jako uličník křičící „to byl on“ a ukazující prstíkem na jiného, jí jen přitíží.
Institucionalizovaná šikana „magických“ osobností
Nedávno zesnulý akademik Hans K. byl předmětem církevního „inkvizičního“ tribunálu církevního orgánu následnice inkvizice
Církev má dodnes vážný problém s těmi, kteří vybočují a jsou výjimečnými osobnostmi, ti se u ní moc nevyskytují a pokud ano, tak mají často ze života peklo. Stačí vybočovat třeba jen myšlenkově, nemusíte mít zázračné schopnosti. Jako v případě prémiového teologa Hanse Künga, kterému pozdější papež Benedikt zařídil „vyhození z fakulty“, kterou měl tak rád. Historie se tak bohužel u nevědomých starých struktur stále opakuje a církevní „bafuňáři“ se chovají stále stejně již tisíce let.
Mementem je přístup jakékoliv instituce k někomu, kdo vybočuje svými mentálními schopnostmi a kdo má svou vlastní nezávislou vizi. Je třeba, aby se společnost s tímto patologickým značkováním, ať už panuje v náboženské či sekulární oblasti, již konečně vyrovnala a uznala lidem, kterým tyto schopnosti patří, právo na to, je svobodně využívat i se ctí, která k nim náleží.
A co se týče magie, měla by si katolická církev přiznat, že se sama chová tak trochu jako taková malá čarodějnice. Což je sice rozverný večerníček, ale na to, stát se skutečným mágem, to bohužel nestačí. Také by si měla už konečně přiznat, že závist a likvidace schopnější konkurence a popírání existence jiných schopných praktikantů magie, je asi ten nejzoufalejší způsob, jaký si zvolila k tomu, jak si udržet své pozice.
Podobně jako arcibiskup Přibyl varoval zloděje lebky svaté Zdislavy, aby ji vrátil, nebo si tím může přivolat kletby a neštěstí, lze varovat některé nesoudné katolíky, aby přestali fušovat do magie, kterou příliš neovládají, nebo se plést do cizí magie, jejíž podstatě nerozumí, nebo si přivolají kletby a neštěstí. Katolíci nejsou totiž jediní praktikanti magie na světě a už vůbec ne ti nejschopnější.
Zdroje:
Renzo Allegri. Zázraky Otce Pia. 2025. Doron.
https://www.ncronline.org/news/theology/infallibility-hans-k-ng-appeals-pope-francis
James Hitchcock. History of the Catholic Church: From the Apostolic Age to the Third Millennium. 2012. Ignatius Press.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-dve-rany-a-pak-utekl-vikar-popisuje-kradez-lebky-svate-zdislavy-306068
