Článek
Některé lidské příběhy máme rádi, protože jsou přehledné. Na začátku je temnota, uprostřed obrácení a na konci člověk stojí před plným kostelem a vysvětluje ostatním, že s Bohem je možné všechno. Publikum se dojme, pořadatel poděkuje, zazní potlesk a příběh je uložen do církevního archivu úspěšných zázraků.
Skutečný život však pokračuje i po závěrečných titulcích, často v pondělí ráno, kdy už nehraje hudba, nesvítí reflektory a nikdo netleská. Člověk si odnese domů svou Bibli, fotografie z pouti i všechny rány, které se během hodinového svědectví nevešly do programu. Veřejné svědectví může působit jako dokončený příběh, člověk, který je vypráví, však dokončený není.
Bartłomiej „Bartek“ K. byl veřejnosti představován jako muž, který svědčil, že jej Bůh vytáhl z násilí, drog, kriminality a hluboké životní krize. Ušel přibližně 1 300 kilometrů z Varšavy do Medžugorje, cestu popisoval na blogu Z buta do Maryi, vydal stejnojmennou knihu a později navštěvoval věznice, školy, nápravná zařízení i kostely, kde vyprávěl, že mu Bůh zachránil život.
Dnes jej bosenská a polská média spojují s mužem podezřelým ze zapálení venkovního oltáře, poškození mariánských soch a dalších útoků v Medžugorji. Policie zveřejnila iniciály B. W. K. a rok narození 1995, nikoli celé jméno. O vině proto musí rozhodnout vyšetřování a soud, nikoli rychlost internetového připojení a množství rozhořčených vykřičníků.
O samotném útoku jsem psal v článku „V Medžugorji zapálili oltář. Odpovědí nesmí být další oheň“ a paradoxu někdejšího poutníka v textu „Před devíti lety putoval pěšky do Medžugorje. Teď je podezřelý ze zapálení oltáře“. Zbývá však ještě člověk, který se ocitl za ohněm, černou barvou a policejním záznamem.
Chlapec, kterému řekli, že nemá cenu
Ve starším rozhovoru Bartek popsal dětství v rodině poznamenané alkoholem, násilím a konflikty se zákonem. Otec jej měl psychicky i fyzicky týrat a opakovat mu, že je bezcenný, že ničeho nedosáhne a jeho život skončí neúspěchem. Ve škole se mu děti posmívaly, protože neměl značkové oblečení, působil zanedbaně a někdy téměř neměl co na sebe.
Takové věty mají děsivě dlouhou trvanlivost. Dospělý je vysloví během několika vteřin, dítě je však může nosit uvnitř desítky let. Později získá občanský průkaz, práci, rodinu, možná napíše knihu a promluví před plným sálem, ale někde hluboko stále sedí malý chlapec, kterému člověk, od něhož čekal ochranu, vysvětlil, že nemá žádnou cenu.
Kolem dvanácti let začal podle vlastního svědectví krást, brát drogy a pohybovat se mezi lidmi, které tehdy považoval za silné. Policejní stanice se mu stala druhým domovem, následovalo nápravné zařízení, útěky, spaní ve sklepech a na špinavých matracích, další drogy, krádeže a násilí. Ve čtrnácti letech se opil tak silně, že spadl ze střechy a jen těsně přežil. Když dítě dlouho poslouchá, že jeho život nemá cenu, může se jednoho dne začít chovat, jako by tomu skutečně věřilo.
Těžké dětství není omluvenkou vystavenou na celý život. Mnoho lidí prošlo násilím, ponížením a odmítnutím, aniž později ničili majetek druhých. Bylo by však stejně nepoctivé tvářit se, že lidský příběh začíná až okamžikem zachyceným bezpečnostní kamerou a všechno před ním je pouze nepotřebná předmluva.
Rakev, která byla příliš malá
V osmnácti letech se Bartek dozvěděl, že jeho partnerka čeká dítě. Nejprve chtěl, aby podstoupila potrat, protože se necítil schopný být otcem. Potom při ultrazvukovém vyšetření uviděl svého syna Igorka a podle vlastních slov poprvé pocítil skutečnou lásku k druhému člověku.
Lékaři však zjistili vážnou srdeční vadu a další poškození vnitřních orgánů. Bartek odešel ze školy a začal pracovat, aby získal peníze na léčbu. Dítě přesto v šestém měsíci těhotenství zemřelo.
Při pohřbu nesl rakev svého syna. Některé rakve jsou lehké proto, že jsou příliš malé, a právě proto bývají pro rodiče nejtěžší. Tehdy poprvé promluvil k Bohu. Nebyla to spořádaná modlitba z modlitební knížky, protože Bohu nadával, obviňoval jej a říkal mu, že ho nenávidí. Možná k němu právě tehdy mluvil pravdivěji než mnozí lidé, kteří celý život používají správná zbožná slova, ale nikdy Bohu nepřiznají, co se v nich skutečně odehrává. Bůh unese lidský křik. Horší je ticho člověka, který už nevěří, že ho někdo poslouchá.
Po smrti dítěte se znovu uchýlil k alkoholu a drogám. Později přijal pozvání na duchovní obnovu, přestože podle svého vyprávění ani nevěděl, co tento výraz znamená. Mezi stovkami zpívajících věřících si připadal jako v podivném kultu a chtěl se jim smát.
Jeden kněz k němu však přišel a nezačal mu vysvětlovat, jak špatně žije. Vyprávěl mu vlastní příběh, nesoudil jej a nebál se ho. Bartka na Ježíši následně oslovilo především mužství, které nestojí na pěstích, strachu a ponižování, ale na laskavosti a schopnosti položit život. Začal chodit za dealery, zloději a prostitutkami a říkal jim, že je Bůh miluje.
Jeho obrácení však nebylo šťastným koncem. Po roce se podle vlastních slov na tři roky od Boha odvrátil, znovu upadl, vrátil se k drogám, zadlužil se a propadl depresi. Jeho život nepřipomínal přímou cestu od zločinu ke svatosti, ale člověka, který se opakovaně škrábal z hluboké jámy a pokaždé zjišťoval, že část její tmy nese dál v sobě.
Poslední peníze, batoh a otevřené okno
Jednoho dne seděl Bartek v autě před domem. Byly jeho narozeniny, pět hodin ráno a on se cítil zcela sám. Do telefonu napsal jméno Ježíš Kristus a začal Bohu vysvětlovat, že už nemůže. Potom vytáhl zápisník a napsal dopis na rozloučenou.
Doma se zhroutil vyčerpáním. Po probuzení jej podle jeho slov přitahovalo otevřené okno a jediná myšlenka: skočit. Následující týdny ležel celé hodiny pod dekou, nejedl, nemyl se, neměl sílu pracovat a stále myslel na smrt. Podle svého tehdejšího vyprávění vyhledal odbornou pomoc a začal užívat předepsané léky. Současně se modlil a nakonec dospěl k rozhodnutí vydat se pěšky do Medžugorje.
Nevyrážel jako duchovní dobrodruh hledající zajímavý obsah pro sociální sítě. Vyrážel jako člověk, který podle vlastních slov věřil, že mu tato cesta může zachránit život.
Měl posledních sto zlotých. Batoh stál 99,99. S jediným grošem v kapse vyšel z Varšavy na cestu dlouhou přibližně 1 300 kilometrů. Spal v kostelech, příkopech, pod mosty a v domech lidí, kteří mu nabídli přístřeší. Putoval sedmapadesát dní a na blogu popisoval, že Bůh může vytáhnout člověka i z místa, kde už sám nevidí žádnou cestu (rozhovor „Otrzymałem drugie życie“).
Nakonec dorazil do Medžugorje. Čekal možná velký duchovní okamžik, ale žádný ohňostroj se nekonal. Seděl u Modrého kříže a čekal. Místo, k němuž přišel jako člověk bojující o vlastní život, je dnes jedním z míst poškozených při útocích, s nimiž jej vyšetřovatelé spojují (informace o předání případu prokuratuře).
Právě tento obraz mrazí nejvíce. Ne plameny u oltáře ani černá barva na soše, ale člověk, který se po letech možná vrátil ničit místo, k němuž kdysi kráčel s posledním grošem a poslední nadějí. Nevíme, co se v něm odehrálo, protože z několika nápisů, kamerového záznamu a starého rozhovoru nelze sestavit diagnózu ani nahlédnout do člověka v okamžiku jeho zhroucení. Víme pouze, že za policejními iniciálami se skrývá život, který se několikrát ocitl na hraně a pokaždé hledal důvod pokračovat.
Když člověk přestane být pěkným svědectvím
Režisér Jan Sobierajski, který Bartka znal a spolupracoval s ním na filmu Powołany 2, po událostech uvedl, že se Bartkovi rozpadlo manželství, přišel o zaměstnání, procházel vážnými psychickými problémy a odmítal pomoc, kterou mu lidé nabízeli (vyjádření Jana Sobierajského).
Tato slova nejsou diagnózou ani omluvou. Připomínají však, že člověk, kterého postavíme před mikrofon jako důkaz Božího působení, nepřestává být zranitelným člověkem. Po skončení přednášky si nemůže odložit traumata do šatny spolu s mikrofonem a jmenovkou.
Křesťanské prostředí má rádo dramatická obrácení, protože se dobře poslouchají a poskytují naději. Bývalý narkoman mluví o čistotě, bývalý násilník o lásce a člověk zachráněný před sebevraždou o životě. Publikum potřebuje slyšet, že změna je možná. Méně často se však ptáme, kdo zůstane s takovým člověkem, když se mu rozpadne rodina, práce i vnitřní svět a jeho příběh přestane být inspirační. Je snadné obdivovat svědectví. Podstatně těžší je nést svědka.
Víra přitom není náhradní psychiatrie. Člověk může potřebovat modlitbu, svátosti, přátele, psychoterapii, psychiatra i léky. Bůh není uražen tím, že pomoc někdy přichází v ordinaci a na recept. Podle Sobierajského byla pomoc nabízena, Bartek ji však odmítal. To samo o sobě neznamená, že lidé kolem něj byli lhostejní, protože důvody, proč pomoc nepřijal, neznáme. Láska může klepat, prosit a čekat, nemůže však za druhého rozhodnout, že se nechá zachránit (svědectví o nabízené pomoci).
Dnes stojí na druhé straně vlastní věty
Pokud se prokáže, že Bartek oltář zapálil, poškodil sochy a zanechal nenávistné nápisy, musí nést odpovědnost. Jeho dětství nevrátí poškozené věci do původního stavu, smrt syna nezruší nebezpečí požáru a psychické problémy nemohou být automatickou propustkou ze spravedlnosti.
Jeho minulost jej neomlouvá. Brání nám však udělat z něj pouze člověka z posledního záběru bezpečnostní kamery. Člověk může být zraněný a současně nebezpečný, může být obětí v jedné kapitole svého života a podezřelým pachatelem v jiné. Skutečnost někdy obě role vloží do jediného člověka a odmítne nám nabídnout pohodlné rozdělení světa.
Bartek kdysi řekl, že když patnáctiletý chlapec hodí kamenem do okna, nemáme v něm vidět pouze chuligána, ale také dítě, kterému chyběla láska. Dnes stojí na druhé straně vlastní věty a potřebuje, abychom ji nezapomněli právě ve chvíli, kdy je nejtěžší ji přijmout.
Neznamená to ignorovat důkazy, zlehčovat útoky ani nahrazovat soud sentimentem. Nechat srdce otevřené neznamená nechat hlavu prázdnou. Znamená to požadovat pravdu, odpovědnost a ochranu společnosti, aniž bychom se radovali, že se někdejší evangelizátor zřítil tak hluboko.
Sochu lze očistit, oltář opravit a nápis přemalovat. Mnohem obtížnější je ponechat otevřenou cestu zpět člověku, který ji sám zasypal troskami. Naděje neříká, že se nic nestalo. Říká, že ani to nejhorší, co se stalo, nemusí mít poslední slovo.
Před devíti lety šel Bartek do Medžugorje, protože věřil, že mu Bůh může zachránit život. Dnes možná potřebuje záchranu znovu, tentokrát bez fotografií z pouti, bez plného sálu a bez potlesku. Pokud jsme tehdy věřili jeho slovům, že Bůh dokáže vyvést člověka i z nejhlubšího zmatku, neměli bychom tomu přestat věřit právě nyní, kdy se jeho život stal mnohem méně krásným příběhem.
Jeho nejhorší okamžik nemusí být jeho poslední kapitolou a možná se právě nyní ukáže, zda jsme tehdy uvěřili Božímu milosrdenství, nebo pouze působivému vyprávění o něm.
Text uzavírá trojici článků „V Medžugorji zapálili oltář. Odpovědí nesmí být další oheň“ a „Před devíti lety putoval pěšky do Medžugorje. Teď je podezřelý ze zapálení oltáře“. Informace o Bartkově dětství, závislostech, smrti nenarozeného syna, depresích, sebevražedných myšlenkách, obrácení a pouti vycházejí z jeho staršího rozhovoru „Otrzymałem drugie życie“. Informace o jeho pozdější životní a psychické krizi vycházejí také z veřejného vyjádření režiséra Jana Sobierajského.
Policie zveřejnila pouze iniciály B. W. K. a rok narození 1995, nikoli celé jméno zadrženého. Přestože jej média na základě veřejných materiálů a svědectví lidí, kteří jej osobně znali, identifikovala a v předchozím článku jsem jeho celé jméno uvedl, v tomto závěrečném textu jsem se rozhodl příjmení znovu neuvádět. Nejde o zpochybnění mediální identifikace, ale o vědomé redakční a etické rozhodnutí. Tento článek není pouze zprávou o vyšetřování, ale citlivou sondou do jeho dětství, závislostí, sebevražedných myšlenek, psychických obtíží a dalších bolestných částí života. Nechci, aby text, který se pokouší bránit zjednodušenému odsouzení člověka, sám zbytečně posiloval veřejné spojování jeho plného jména s nejcitlivějšími údaji. Trestní řízení navíc dosud nebylo pravomocně skončeno a zadržený je považován za nevinného, dokud jeho vina nebude pravomocně prokázána.
