Před devíti lety putoval pěšky do Medžugorje. Teď je podezřelý ze zapálení oltáře

Muž zachycený bezpečnostní kamerou u hořícího venkovního oltáře v Medžugorji už není pouze anonymní siluetou v nočním záznamu. Policie zadržela jednatřicetiletého občana Polska podezřelého ze zapálení oltáře u kostela svatého Jakuba, poškození mariánských soch a dalších vandalských činů spáchaných v časných ranních hodinách 28. července 2026. Podezřelého našla v obci Cerno u Ljubuški poté, co Medžugorje opustil, přičemž při pátrání pomáhali také hasiči, členové horské záchranné služby a místní obyvatelé (informace o zadržení podezřelého).

Bosenská a polská média identifikují zadrženého jako Bartłomieje „Bartka“ Krakowiaka z Varšavy. Toto spojení nepodpírá pouze shoda jména, věku a státní příslušnosti, ale také starší veřejné materiály o jeho pěší pouti, fotografie a svědectví lidí, kteří jej osobně znali. Policie však celé jméno dosud úředně nezveřejnila, a proto je stále namístě rozlišovat mezi velmi silně doloženým mediálním zjištěním a oficiálním potvrzením úplné totožnosti. Zdá se to jako drobná novinářská poznámka pod čarou, právě na takových drobnostech však stojí rozdíl mezi informací a rozsudkem (mediální identifikace a informace o někdejší pouti).

Státní zastupitelství Bosny a Hercegoviny potvrdilo, že mu bude podezřelý předán k výslechu, po němž žalobce rozhodne o návrhu na jeho vzetí do vazby a o dalších krocích. Policie jej nyní spojuje se třemi trestnými činy: vyvoláváním národnostní, rasové a náboženské nenávisti, poškozením nebo ničením náboženských objektů a vyvoláním obecného nebezpečí. Úřady současně zveřejnily iniciály B. W. K. a rok narození 1995, nikoli celé jméno. Zadržením proto příběh nekončí, pouze se přesouvá z kamerového záznamu do poněkud méně dramatického, ale o to důležitějšího světa důkazů, výslechů a práva (aktuální informace státního zastupitelství a policie).

Na první pohled by tím mohl vzniknout přehledný příběh, jaký má veřejnost ráda. Policie dopadla podezřelého, prokuratura přebírá spis, oltář se opraví a internet si může najít jiného člověka, kterého během dopoledne odsoudí, diagnostikuje a případně také symbolicky popraví. Informace o někdejší pouti však celý případ učinila mnohem méně přehledným a podstatně bolestnějším.

O samotném útoku, vztahu odpuštění a spravedlnosti i nebezpečí, že černá barva nakonec potřísní také naši odpověď, jsem psal v předchozím článku „V Medžugorji zapálili oltář. Odpovědí nesmí být další oheň“. Nové informace však přesouvají pozornost od poškozeného kamene k člověku podezřelému z útoků a otevírají nepříjemnou otázku, co se může stát s vírou, když ztratí pokoru a začne být přesvědčena, že se Bůh bez jejího zapalovače neobejde.

Bartłomiej Krakowiak měl v roce 2017 jako dvaadvacetiletý muž ujít přibližně 1 300 kilometrů z Varšavy do Medžugorje. Cesta mu trvala sedmapadesát dní a dokumentoval ji na blogu a facebookové stránce Z buta do Maryi, tedy přibližně Pěšky k Marii. Po návratu měl o své zkušenosti mluvit na modlitebních setkáních a ve farnostech, přičemž pod stejným názvem vyšla také kniha podepsaná jménem Bartek Krakowiak.

Polským médiím tehdy vyprávěl o depresi, vážné životní krizi a duchovním obratu, který měl během pouti prožít. Jeho příběh byl představován jako svědectví člověka, jenž se v těžkém období vydal pěšky k mariánskému poutnímu místu a vrátil se s přesvědčením, že nalezl nový směr. Pokud je současná mediální identifikace správná, právě toto místo měl o devět let později poškodit (informace o někdejší pouti).

Takový obrat téměř svádí k rychlému literárnímu soudu. Člověk kdysi putoval k Marii v naději, že v osobní krizi nalezne nový začátek, a po letech se měl vrátit s barvou a hořlavinou. Skutečný lidský příběh však nebývá napsán natolik úhledně, abychom mezi dvěma fotografiemi udělali čáru a přesně označili okamžik, kdy se poutník začal měnit v člověka podezřelého z profanace.

Pouť totiž sama o sobě nikoho neposvětí. Nohy mohou urazit třináct set kilometrů, zatímco srdce zůstane stát na místě nebo se po letech vrátí do stejné slepé uličky, pouze s lepšími botami a rozsáhlejší sbírkou duchovních zážitků. Člověk může dojít do Medžugorje, Říma, Santiaga či Jeruzaléma a přitom nikdy nedorazit k pokoře, protože duchovní cesta se neměří počtem kroků, puchýřů a fotografií před svatyní, nýbrž schopností nechat se někdy opravit také někým jiným než vlastním přesvědčením.

Nápisy zanechané na místě naznačují, že útoky nebyly nahodilým vandalismem bez konkrétního sdělení. Na mariánské soše a v jejím okolí se objevily nápisy „Ďábel v sukni“, „Pouze Ježíš“, „Medžugorje je podvod“ a „Gospa je ďábel“. V blízkosti oltáře byl umístěn transparent se jmény Ivanky, Mirjany, Milky, Vicky, Ivana a Jakova a s tvrzením, že jde o podvodníky a že autor má důkazy.

Za textem následoval odkaz na Jeremiáše 14,10–17, tedy na pasáž, v níž se mluví o prorocích přinášejících falešná vidění a vystupujících Božím jménem, přestože je Bůh neposlal. Na samotné soše se objevil také nápis „Jer 14“, a proto je možné, že autor považoval medžugorské vizionáře za falešné proroky a své jednání chápal nikoli jako obyčejné ničení, ale jako soukromou náboženskou obžalobu. Skutečnou motivaci však musí určit vyšetřování, nikoli teologická detektivka sestavená z několika nápisů (rozbor nápisů a biblických odkazů).

Právě zde se případ stává znepokojivějším než prostý střet věřících s člověkem, který náboženství odmítá. Autor nápisů zřejmě nepoužíval jazyk ateistického výsměchu, ale náboženský slovník, biblické odkazy a tvrzení o jedinečnosti Ježíše. Problém tedy patrně není v tom, že by Bibli neznal, nýbrž v tom, že si z ní mohl vybrat roli žalobce a zapomenout, že žádný verš nedává soukromému čtenáři právo polévat oltáře hořlavinou.

Bible může být světlem pro lidské svědomí, člověk z ní však dokáže vyrobit také reflektor namířený výhradně na chyby druhých. Písmo pak nečte proto, aby se jím nechal proměnit, nýbrž aby získal munici pro spor, který už dávno rozhodl ve svůj prospěch. Slovo Boží se přestane podobat meči pronikajícímu do vlastního nitra a začne připomínat klacek, jímž lze udeřit každého, kdo se nevejde do soukromého výkladu pravdy.

Kritika Medžugorje není projevem bezvěrectví ani útokem proti katolické církvi. Katolík není povinen přijmout pravost soukromých zjevení a může k nim přistupovat zdrženlivě, studovat výroky údajných vizionářů, upozorňovat na rozpory a klást otázky, které nadšené poutníky nepotěší. Dospělá víra se nepoloží pokaždé, když někdo položí nepříjemnou otázku.

Rozlišování ovšem znamená předkládat argumenty, zkoumat fakta a připouštět možnost vlastního omylu, zatímco polít oltář hořlavinou znamená zapálit oltář. Mezi teologickou kritikou a žhářstvím neleží jemná hranice, kterou by bylo třeba hledat lupou, ale poměrně široká plocha obsazená trestním zákoníkem a obyčejnou lidskou slušností.

Rozdíl mezi kritikem a člověkem pohlceným vlastní jistotou nespočívá v síle přesvědčení, ale ve způsobu, jakým s ním zachází. Kritik předkládá důvody a připouští, že se může mýlit, zatímco samozvaný vlastník pravdy předkládá rozsudek a samotnou pochybnost o své pravdě považuje za důkaz zkaženosti ostatních. Kritik napíše článek, uspořádá přednášku nebo zveřejní otevřený dopis, kdežto člověk, kterému argumenty připadají příliš pomalé, někdy sáhne po spreji a zapalovači, protože oheň má tu praktickou vlastnost, že neklade doplňující otázky.

Představa nepřítele přicházejícího zvenčí je pohodlná, protože má jinou řeč, jiné symboly a odlišné přesvědčení, takže jej lze rychle zařadit do správné zásuvky a nás samotné postavit na bezpečnou stranu morální mapy. Mnohem nepříjemnější je připustit, že ničivá horlivost může vyrůst také uvnitř náboženského prostředí, používat jeho slova, citovat jeho knihy a samu sebe považovat za službu Bohu.

Apoštol Pavel znal náboženskou horlivost z obou stran, protože sám kdysi pronásledoval křesťany v přesvědčení, že brání Boží věc. Později proto dokázal o svých soukmenovcích napsat, že mají „horlivost pro Boha, ale ne podle pravého poznání“ (srov. Řím 10,2).

Horlivost sama o sobě není ctností, ale energií, která může člověka vést k obětavé službě stejně jako k přesvědčení, že čím hlasitěji mluví, tím přesněji zastupuje Boha. Oheň může zahřát dům nebo jej spálit, přičemž rozhodující není jeho teplota, ale místo, které mu člověk vymezí. Náboženská horlivost bez rozlišování se podobá plameni, který už nechce zůstat v krbu a začne pobíhat po místnosti s pocitem apoštolského poslání.

Ježíš dokonce varoval před chvílí, kdy si člověk při páchání zla bude namlouvat, že tím prokazuje službu Bohu (srov. Jan 16,2). Jde o jednu z nejtemnějších možností lidského svědomí, protože člověk už nejedná navzdory svému přesvědčení, ale právě v jeho jménu. Nemusí umlčet Boha, stačí mu postupně umlčet všechny lidi, skrze které by jej Bůh mohl opravit.

Nejde zde o popis konkrétního podezřelého, jehož vnitřní stav neznáme, ale o obecné nebezpečí každé víry, která odmítne korekci. Člověk uznávající pouze vlastní výklad postupně přestane potřebovat církev, teology, zpovědníka i obyčejného přítele, který by mu řekl, že zachází příliš daleko. Námitky se mu stávají důkazem nepochopení, odpor potvrzením nepřátelství a osamělost znamením zvláštního vyvolení, což je velmi praktické uspořádání, protože v něm člověk nikdy neprohraje spor sám se sebou.

Náboženské prostředí dokáže lidské rány léčit, umí jim však také poskytnout vznešený slovník. Strach se začne nazývat rozlišováním duchů, zloba horlivostí, potřeba ovládat druhé obranou pravdy a osobní posedlost prorockým posláním. Člověk pak nemusí svůj vnitřní neklid překonat, protože mu stačí dát biblický název a dojít k závěru, že problém se nachází všude kolem něj.

To neznamená, že známe motivaci Bartłomieje Krakowiaka nebo jeho duševní stav v době činu. Neznáme je a nebylo by poctivé vyrábět diagnózu z kamerových záběrů, starších článků a nápisů zanechaných na poutním místě. Příčiny, okolnosti i případnou příčetnost musí posoudit odborníci a soud, nikoli lidová psychiatrická ambulance otevřená v komentářích pod článkem.

Případ však připomíná obecnou pravdu, že člověk může používat náboženská slova, a přesto přestat naslouchat evangeliu. Může se ohánět pravdou a současně ztratit úctu k lidem, případně se rozhodnout očišťovat církev tak důsledně, až nakonec začne špinit její sochy.

Zadržený je podle mediálních informací podezřelým, nikoli pravomocně odsouzeným pachatelem. Policie a prokuratura musí určit, které konkrétní činy mu lze přičíst, zda jednal sám, jaké důkazy proti němu existují a co bylo motivem jeho jednání. Veřejnost má právo znát fakta, nemá však právo předběhnout soud jen proto, že už viděla záběr, přečetla jméno a během dopoledne získala trestněprávní kvalifikaci v komentářích na Facebooku.

Právní stát není překážkou spravedlnosti, ale její jedinou civilizovanou podobou. Podezřelého nelze omlouvat jen proto, že se kdysi vydal na pouť a veřejně mluvil o obrácení, stejně jako jej nelze odsoudit pouze na základě mediálně poskládaného životopisu. Důkazy musí být vyhodnoceny, škoda vyčíslena a případný viník má nést odpovědnost podle práva.

Křesťan přitom může požadovat spravedlnost a současně odmítnout nenávist, protože tyto skutečnosti nejsou protiklady. Může doufat, že soud zjistí pravdu, a zároveň se modlit za člověka podezřelého z činu. Dokáže pojmenovat zlo, aniž druhého zbaví lidské důstojnosti, což je podstatně náročnější než všechno omluvit milosrdenstvím nebo naopak všechno spálit spravedlností.

Zatímco policie hledala podezřelého, v Medžugorji začal jiný druh práce. Členové komunity Cenacolo a místní dobrovolníci téměř dvanáct hodin odstraňovali černou barvu z velké mariánské sochy, poškozený venkovní oltář byl obnoven a znovu se u něj sloužila mše. Poutníci se během oprav modlili a program pokračoval bez přerušení, protože areál zůstal přístupný i ve chvíli, kdy některé plochy čekaly na dočištění (očištění sochy a obnova poutního místa).

Kontrast mezi útokem a obnovou je výmluvnější než dlouhá tisková prohlášení. Jeden člověk měl přijít s černou barvou a ohněm, zatímco jiní přišli s čisticími prostředky, nářadím a růžencem. Vandalismus potřeboval několik minut, kdežto obnova zabrala dlouhé hodiny, protože ničit lze bez porozumění, zatímco opravovat znamená trpělivě vracet důstojnost tomu, co někdo poškodil.

Socha byla očištěna, oltář opraven a muž podezřelý z útoků zadržen, takže by se mohlo zdát, že příběh dospěl k uspokojivému konci. Kámen je znovu světlý, liturgie pokračuje a silueta z bezpečnostní kamery dostala podle médií jméno i životní příběh.

Nejdůležitější otázka však nezmizela, protože nesměřuje pouze k jednomu zadrženému Polákovi. Míří ke každému člověku, který začne svou víru zaměňovat za neomylnost, své rozhořčení za hlas Boha a vlastní jistotu za důkaz svatosti.

Fanatismus nemusí víru nenávidět. Někdy se jí naopak zmocní natolik, že začne ničit všechno, co se nevejde do jeho představy o pravdě. Člověk může ujít třináct set kilometrů k posvátnému místu, a přesto se k Bohu nepřiblížit, protože celou cestu pouze opisuje dlouhý kruh kolem vlastního ega.

Text navazuje na článek „V Medžugorji zapálili oltář. Odpovědí nesmí být další oheň“. Informace o jménu zadrženého, jeho někdejší pěší pouti z Varšavy do Medžugorje, blogu a knize „Z buta do Maryi“ vycházejí z mediálních zjištění portálu Hercegovina.info, starších polských materiálů a veřejných svědectví lidí, kteří Bartka Krakowiaka osobně znali. Policie v době vzniku textu zveřejnila iniciály B. W. K. a rok narození 1995, nikoli celé jméno zadrženého. Zadržený je považován za nevinného, dokud jeho vina nebude pravomocně prokázána.