Článek
Na Facebooku se neustále sdílí příběh o štíří matce. Údajně si posadí mláďata na záda a ta ji postupně sežerou, až z ní zůstane jen tvrdý krunýř a slza dojetí. Pod tím tisíce komentářů o tom, jak to přesně vystihuje naše rodiče. Člověk by skoro čekal, že na Wikipedii najde heslo „štír obecný – patron všech matek“.
Jenže věda je méně romantická. Ano, samice štíra opravdu nosí mladé na hřbetě, dokud jim nezpevní krunýř, ale že by se nechala vycucat jako cola brčkem z kelímku, to opravdu ne. Facebook je v tomhle dezinformátor v plné polní, rozhodně ne biolog.
Pravda z pavoučí nory
Skutečný příběh oběti se odehrává jinde. Seznamte se s pavoukem jménem Stegodyphus lineatus, česky stepník čárový, kterému se lidově říká také pouštní křižák. Už samotný název zní, jako by si z nás taxonomové dělali legraci. Stepník čárový? To spíš připomíná taneční figurku než krvelačného pavouka. Samice tohoto druhu vybuduje hnízdo, přivede na svět potomstvo a pak se jim obětavě naservíruje. Mláďata ji postupně vysají až do poslední kapky. A kdyby to nestačilo, mláďata se občas pustí i do sebe navzájem. Rodinná hostina se tak obejde i bez pozvánky tetiček a strýčků.
V učebnici biologie se dočtete, že jde o adaptaci, která zvyšuje šance mláďat na přežití. V překladu do lidské řeči to znamená: máma se dobrovolně promění v rodinný guláš. Vědci tomu říkají „matrifágie“, my ostatní tomu říkáme „nejhorší mateřská dovolená na světě“.
Rodičovská záda
U lidí se to provádí trochu jinak. Nikdo nás sice nenosil na hřbetě jako štíří samice, ale kolik kočárků bylo nutné vynést do třetího patra bez výtahu, kolik igelitek plných rohlíků a mléka se tahalo přes celé město, kolik nocí se prosedělo u postýlek a kolik nervů padlo na naše geniální pubertální nápady.
My jsme zatím spokojeně cucali. Ne krev, ale mléko, čas, energii a peníze. Ačkoliv musím přiznat, že pubertální dítě umí vysát z rodičů i krev, a nepotřebuje k tomu ani zuby pavouka. Na rozdíl od Stegodyphus lineatus to ale rodiče přežívají vcelku dlouho, i když občas s pocitem, že na jejich hřbetě tančí celá zoologická zahrada.
A když dorosteme
Rozdíl mezi lidmi a pavouky je v tom, že u nás to nemusí skončit smrtí. My máme možnost role otočit. Můžeme se vrátit na ta záda, ale tentokrát ne proto, abychom vysávali, nýbrž abychom nesli. Místo vysávání krve zkusme jednou týdně zavolat, místo cucání kapesného pomozme se složenkami. Zní to nudněji než pavoučí horor, ale je to mnohem lidštější.
A proto, až příště na Facebooku uvidíte obrázek se slovy o štírech, klidně se usmějte. Štíři své matky opravdu nežerou, zato lidé někdy zapomínají na ty, kdo je kdysi nosil. A to je možná horší než všechny pavoučí horory dohromady. Protože pavoučí mláďata nemají na výběr. My ano.
