Článek
Tvrzení, že všechna náboženství mají společný původ, působí spíše jako uklidnění než jako provokace. Svět se tím zjednoduší, rozdíly se rozplynou a všechno začne dávat smysl. Jenže právě tam, kde se všechno zdá příliš srozumitelné, bývá dobré zpomalit a podívat se ještě jednou, tentokrát bez potřeby mít rychlou odpověď, protože rychlé odpovědi bývají někdy spíše uklidňující než pravdivé.
Podobnosti mezi náboženstvími nelze přehlédnout. Lidé se modlí, opakují slova, hledají ticho a obracejí se k tomu, co je přesahuje. Katolík drží růženec, buddhista mala, muslim tasbíh. Na první pohled skoro stejný obraz, který svádí k závěru, že jde jen o různé podoby téhož. Jenže podobnost nástroje ještě neznamená shodu víry. Lžíce je taky všude na světě a asi bychom z ní nedělali důkaz jedné světové kuchyně.
Představa, že růženec přinesli křižáci ze Svaté země, se sice objevuje v populárních výkladech, ale historicky neobstojí, protože počítání modliteb je doloženo v křesťanském prostředí již u pouštních otců ve 3. a 4. století a jeho dnešní podoba se ustálila až ve středověku. Vývoj bývá méně nápadný než legenda, ale o to bývá pravdivější.
To, co se podobá, tedy není samotná víra, ale člověk, který ji žije, a právě zde se nabízí jednodušší vysvětlení. Náboženství si nejsou podobná proto, že by měla společný původ, ale proto, že mají společného autora, člověka.
Strach ze smrti, touha po smyslu, potřeba, aby život nebyl jen náhodou mezi dvěma daty, to všechno je společné napříč kulturami. Rudolf Otto tuto zkušenost popsal jako mysterium tremendum et fascinans, tedy skutečnost, která člověka zároveň přitahuje i zneklidňuje, protože ji tuší, ale nedokáže ji zcela uchopit (R. Otto, Das Heilige, 1917). Otto však nepopisuje původ náboženství, ale lidskou zkušenost, která se v nich odráží.
Hledání jednoho zdroje
Snaha najít jeden společný pramen náboženství je stará a pochopitelná, protože člověk má rád jednotu a řád, a ještě raději má, když se tento řád dá vysvětlit jednou větou. Autorka ukazuje na Babylón jako na místo, kde se měly náboženské představy koncentrovat a odkud se dále šířily. Mezopotámie je nepochybně jedním z center starověké kultury a myšlení, z toho však ještě neplyne, že většina náboženství má jeden konkrétní historický zdroj.
Katolická církev přitom nechápe Bibli ani jako čistě symbolický text, ani jako doslovnou kroniku, ale jako Boží slovo vyjádřené lidským jazykem, které používá různé literární formy a vyžaduje odpovídající výklad (Dei Verbum, 12). Právě proto nelze biblické texty redukovat ani na pouhou alegorii, ani na jednoduchý popis dějin.
Dějiny ukazují spíše opačný obraz. Náboženské systémy vznikaly paralelně v různých částech světa, často bez přímého kontaktu. Indie, Čína i předkolumbovská Amerika si vytvořily vlastní duchovní tradice, vlastní symboly i vlastní odpovědi na základní otázky lidské existence, takže myšlenka jednoho „duchovního centra“ působí spíše jako konstrukce než jako doložený fakt.
Podobně opatrně je třeba zacházet s paralelami. Křesťanská Trojice není seskupení tří bohů, ale jeden Bůh ve třech osobách, jak bylo formulováno na nicejském koncilu roku 325 a dále rozvinuto roku 381, zatímco starověké trojice představují tři samostatná božstva. Podobnost v počtu zde působí přesvědčivě jen do chvíle, než se podíváme na obsah.
Také tvrzení o „babylonských prvcích v církvi“ patří spíše do polemiky vzniklé v době reformace než do oblasti historicky doložených závěrů. Polemika si může dovolit zkratku. Historie většinou ne.
Kde se rozchází fakta a představy
Text pak přechází k obrazům, které působí silně, ale při bližším pohledu neobstojí. Spojování apoštola Pavla s Göbekli Tepe neodpovídá historickým skutečnostem, protože toto naleziště bylo opuštěno přibližně kolem 8000 př. n. l., zatímco Pavel působil v 1. století po Kristu. Čas zde není drobný detail. Je to základní souřadnice. Bez ní se historie promění v dojem.
Göbekli Tepe je mimořádně významné archeologické naleziště, jehož interpretace je stále předmětem odborné diskuse, takže z něj nelze vyvozovat jednoznačné závěry o „vzniku náboženství“.
Apoštol Pavel navíc nebyl zakladatelem křesťanství, ale jeho misionářem, který navázal na již existující společenství vzniklé kolem Ježíšových učedníků. Stejně tak neodpovídá tvrzení, že by první apoštolové zůstali pasivně v Jeruzalémě, protože novozákonní svědectví i raná tradice ukazují na jejich postupné šíření evangelia za jeho hranice.
U starověkých civilizací, jako je Mohendžodáro, je navíc třeba zůstat zdrženlivý. Nemáme rozluštěné písmo ani jednoznačné náboženské texty, a proto nelze s jistotou tvrdit, že by tito lidé „nepotřebovali bohy“. Z tvrzení, že neznáme jejich náboženské projevy, nelze vyvozovat, že žádné neměli. Mlčení pramenů není důkazem nepřítomnosti.
Představa „vyšší duchovní úrovně“ je navíc často moderní interpretací, kterou do těchto kultur vkládáme spíše my sami než oni. Výklady spojené s Árji pak patří k oblastem, které se v odborné debatě stále vyvíjejí, a proto je nelze používat jako pevný argument.
Společná zkušenost, rozdílná odpověď
Přesto nelze popřít, že lidé napříč dějinami zakoušejí něco, co je přesahuje. V tomto bodě se autorka dotýká něčeho podstatného. Zkušenost posvátna, která člověka přitahuje i zneklidňuje, je skutečně univerzální.
Člověk je všude podobný, a proto se i podobně ptá. Z podobné otázky ale ještě neplyne stejná odpověď.
Křesťanství v tomto bodě nestojí vedle ostatních náboženství jako jedna z mnoha variant, ale přichází s jiným tvrzením. Nemluví jen o hledání, ale o setkání. Netvrdí, že člověk dospěl k Bohu, ale že Bůh vstoupil do dějin v konkrétním čase a prostoru. Slovo se stalo tělem. To není obraz. To je událost.
Podobnosti mezi náboženstvími mohou působit uklidňujícím dojmem, protože naznačují, že všechno je vlastně stejné. Jenže pravda nebývá vždy uklidňující a už vůbec nebývá jednoduchá.
Podobnost není důkaz jednoty. Je to připomínka, že jsme lidé, kteří se ptají podobně. Odpovědi už podobné nejsou.
P.S.: Nepíšu proto, aby bylo ticho, ale aby vznikl rozhovor. Pokud vás to oslovilo, napište. Pokud ne, napište taky. A jestli vám to dává smysl, klidně se vraťte. Sledováním nebo podporou pomáháte tomu, aby takové texty mohly vznikat dál.
