Všechna náboženství vykazují rysy společného původu

Když vidíte muslima, jak se modlí růženec, když to stejné uvidíte dělat katolíka nebo dokonce buddhistu, můžete začít tušit něco o společné platformě všech těchto náboženství. Mimochodem, růženec přinesli křižáci ze svaté země. Ale aby toho nebylo málo, i v Tibetu se tato modlitební tradice usadila už dávno a bez návaznosti na křesťanství. Tibeťané mají dokonce kříž zvaný namkhu. Jistě, obsah modlitby je jiný, ale všichni se obracejí k jedné skutečnosti, nebo ne?!

Jedná se tedy u všech náboženství o jeden původní zdroj? O jednoho zakladatele, nebo je to jedna velká náhoda? Samotní věřící by vám dozajista řekli, že náhoda vůbec neexistuje. Takže musíme hledat dál. Podívejme se na pár archetypů, které jsou o náboženství známy a staly se předmětem samotné vědy, která se exkluzivně náboženstvím zabývá: religionistiky.

Babylón je slovo, které se stalo symbolem zmatení jazyků. Takový obraz se vyskytuje v Bibli. Věž, kterou začali lidé stavět v odporu proti Bohu a která se stala příčinou jejich nedorozumění. Různí vykladači vnímají tuto pasáž různě. Třeba katolická církev převážně trvá na symbolickém výkladu Bible. Bible pro ní není historická příručka, pouze něco jako takový Symbolon. Asi jako pro vykladače či věštce slouží karty.

Co nám tato biblická pasáž o Babylónu říká? Jazykovědci spekulují, že všechny jazyky směřují jen k několika prazákladním, přesně jak popisuje obraz v Bibli. Podle biblické pasáže nechal Bůh zmást lidem jazyky, aby se nedomluvili, a tak se museli z Babylóna rozprchnout do všech částí světa.

Představa o nějaké společné platformě, odkud se rozšiřily všechny základní náboženské představy, trápila nejen zakladatele nových náboženství, ale i vědce. A v podstatě je to myšlenka správná.

Pokud jde o Babylón, víme, že z oblasti, kde byl: Mezopotámie, pochází většina dnešních náboženských úvah a představ. Posuďte sami:

Trojice

V babylonském náboženství vynikaly trojice bohů. Byla trojice složená z Anua, Bela a Ey; jiná zahrnovala Sina, Šamaše a Ištar.

Nesmrtelná duše

Babyloňané věřili, že smrt je pouze přechodem k jinému druhu života. Řekové pak jejich myšlenku dále rozvinuli a stalo se z ní stěhování duší podle Platóna.

Astrologie

Babylonské náboženství zahrnovalo také pěstování astrologie, věštění, magie a kouzelnictví.

Astrologie fungovala dlouhá staletí v koexistenci s křesťanstvím. A dodnes je živá.

Mohli bychom citovat ještě řadu dalších shodných prvků, které pocházejí z Babylóna a jsou společné mnoha náboženstvím, bez ohledu na to, jestli věří v Buddhu, Krista nebo Alláha. Faktem je, že zde – v Babylóně – byl kotlík náboženských představ.

Zajímavé je, že samotná Bible právě Babylónem končí. Nazývá ho velkou nevěstkou, která opájela a sváděla národy na duchovní scestí. Tento apokalyptický obraz se stal nástrojem reformace. Protestantští kazatelé totiž nazývali Vatikán Babylónem. A nebyli doktrinálně daleko od pravdy, vzhledem k tomu, že v církvi koluje řada původních babylonských představ.

Babylón však není jediné místo, na které směřují zraky vědců. Je tu ještě jedna lokace v Turecku.

Kupodivu samotný apoštol Pavel se narodil v tureckém Tarsu. Právě v oblasti Anatolie probíhala jeho hlavní misijní činnost. A zde se nacházel v Göbekli Tepe chrám, který je ještě o tisíc let starší než Stonehenge nebo egyptské pyramidy. Jedná se o kruhové stavby s mohutnými pilíři ve tvaru písmene T. Zdobené jsou reliéfy zvířat.

Co toto místo v kontextu našeho hledání sděluje? Že organizované náboženství vzniklo ještě před zemědělstvím a trvalými příbytky lidí. V podstatě se vůbec nedá říct, kdy vlastně vzniklo. Ale je jisté, že vzniklo a je tady s námi bez ohledu na počet znalostí a informací, které lidstvo o světě nashromáždilo.

A co je ještě více překvapivější je skutečnost, že to byl právě muž z Turecka, Pavel, který založil první křesťanské komunity mimo Jeruzalém. Byl prvním křesťanským misionářem a díky němu se křesťanství vůbec ve světě prosadilo. Totiž původní Ježíšovi apoštolové jako byl Petr, se vůbec neobtěžovali jeho šířením. Pouze dleli v Jeruzalémě, a pokud něco hlásali, tak jen mezi svými židovskými soukmenovci. S nimi by to Ježíš nevytrhl a křesťanství by dozajista zůstalo jen jakýmsi vnitřním judaistickým hnutím. Proto to musel Ježíš vzít do vlastních rukou a  podle zprávy v Bibli se zjevil právě Pavlovi, tehdy Saulovi, který naopak ve své době křesťany pronásledoval. Ten se obrátil a náhle se stal největším šiřitelem křesťanství. A donesl ho právě do oblasti, kde vše vzniklo, do: Göbekli Tepe.

Do období 2600 a 1900 př. n. l. se datuje velká kultura v údolí Indu (dnešní oblast Pandžábu a Sindhu). Co je na ní tak zajímavého? Zahrnuje rozvinutá města, ještě vyspělejší, než byla ta evropská až do konce 19. století. Taková Praha proti Mohendžodáru byla ještě do konce 19. století zaostalá. Neměla totiž kanalizaci a co víc, neměla ani splachovací záchody. Zatímco harrapská kultura je znala. Včetně klimatizovaných domů!

Na ploše tisíců kilometrů čtverečních se rozpínala kultura, která až dodnes neměla obdoby. Veřejné i soukromé domy, vyprojektované na pravidelném půdorysu mřížky. Víceposchoďové domy, prostě kam se hrabou i dnešní architekti a developeři. A k tomu ještě citadela, velké sněmovní sály a lázně. Vše vystavěné z pálených cihel. Město Mohendžodáro navíc čelilo pravidelným povodním a přesto je ustálo. Podstatný byl důkladný systém odvodnění a kanalizace. Podél každé ulice byly strouhy, které nabíraly splaškovou vodu. Skoro všechny domy měly vlastní koupelnu z hladkých kamenů a vanu, která byla vypouštěna do sítě kanálů. Navíc ještě síť studní, kterých bylo daleko více než posléze ve velkoměstech jako byl Řím. Domy měly proto vlastní zdroj vody.

Město je fascinující, ale pro archeology vlastně bez tváře. Není totiž jasné, jaké náboženské a politické rituály v něm probíhaly. Dokonce se nezachovaly ani žádné viditelné známky vojenské přítomnosti.

Zdá se, že město žilo na vyšší duchovní úrovni, až na takové, že nepotřebovalo ani žádný chrám a bohy. Jak to všechno skončilo? Podle všeho to byla nakonec masivní povodeň nebo drastická změna klimatu anebo Árjové ze Střední Asie.

I když se na druhou stranu spekuluje, že je možné, že tuto civilizaci vyprojektovali právě oni - Árjové. Každopádně víme, že to byli oni, kteří ovládli celý indický subkontinent. Máme po nich řadu písemných památek jako jsou Védy. Ano, nakonec Indie se stala kolonií asijského myšlení. Proto zde vznikl v kolébce hinduismu buddhismus, který je nejvíce populární právě v Asii.

Sochy Buddhů, to není původní nápad Árjů, ale naopak Řeků, kteří měli potřebu si Buddhu zpodobnit. Samotní Árjové to nepotřebovali.

O čem všem tato kultura v údolí Hindu vypovídá? Jednoduše o tom, že čas od času na světě existovali lidé s vyspělým duchem, kteří pro svou duchovnost nepotřebovali ani chrámy ani bohy.

Jenomže Árjové se museli vypořádat s řadou místních obyvatel, kteří zrovna abstraktním myšlením netrpěli, a tak se můžeme dnes setkávat s několika miliony bohů a bohyň, kteří souhrnně tvoří systém zvaný hinduismus. Nicméně, stále existují lidé nejen v Indii, kteří chápou, že se v případě soch bohů a bohyň jedná pouze o manifestaci božských skutečností, které rozhodně nejsou skryty v kameni či dřevě či zlatě, materiálů, ze kterých tyto sochy jsou vyrobeny.

Mezi první religionisty respektive antropology náboženství patřil Sir James George Frazer, který na základě poznatků ostatních, on sám moc necestoval, sestavil manuál zvaný Zlatá ratolest. Tato kniha je dodnes, i přes všechny moderní studie, studnicí prastarých i novodobých náboženských představ.

Frazer podobně jako jeho kolega Tylor vycházeli z toho, že musí existoval nějaký pravzor, jakýsi prazdroj náboženských představ. Přemýšleli paralelně s Charlesem Darwinem, který vepsal do vědy vývoj druhů a oni měli pocit, že to stejné se odehrálo i s náboženstvím.

Tedy od prvních duchů mrtvých až po velké bohy. Jenomže tento evoluční přístup má své povážlivé trhliny. Jak můžete dobře vidět, když si srovnáte babylónskou a harrapskou kulturu. Jedni tvrdili, že existují bohové, druzí se jimi vůbec nezabývali.

Zřejmě se nejedná v některých případech o vývoj, ale naopak cestu nazpět. Takový antropolog Rudolf Otto definoval náboženství trochu jinak, jako abstraktní Posvátno. Ale ještě něco více, konkrétně: mysterium tremendum et fascinans – něco lákavého a přitažlivého, ale zároveň děsivého a strašlivého. Cosi, co pro lidi působí jako magnet, ale zároveň je to odrazuje, aby se tím zabývali příliš důvěrně. Vnímají totiž, že je to přesahuje a že když se do toho budou moc plést, může jim to ublížit.

Domnívám se, že to je asi nejbližší definice jakéhosi společného zdroje náboženských představ. Ne však úplně přesná, protože jsou lidé, kteří mohou být tímto zdrojem sami. Po celou historii se jim říkalo různě: věštci, čarodějové, mágové či světci.

Společné měli však jedno, všichni měli zvláštní přístup k mysteriu tremendum et fascinans a vlastně s ním byli v mnoha ohledech ztotožněni. Proto se jich lidé zároveň báli a byli k nim přitahováni. V tomto směru k žádnému vývoji nedošlo. Bez ohledu na vědu a moderní dobu, lidé nepřestávají být fascinováni tím, co je přesahuje. Tak tomu bylo odedávna.

Zdroje:

David. S. Noss. A History of the World's Religion. 2000. Taylor & Francis.

Václav Soukup. Dějiny antropologie. 2006. Karolinum.

https://www.stoplusjednicka.cz/zmizele-mohendzodaro-davna-civilizace-byla-vetsi-nez-egyptska-rise-pokrocilejsi-nez-babylon