SATIRA: Když to strkáš špatně, může to vystřelit

Některé středeční večery mají svoje kouzlo. Třeba ten, kdy narazíte na článek s titulkem: „Čípek do konečníku dává hodně lidí špatnou stranou. Je to přesně ta druhá.“ To vám rozsvítí večer líp než solná lampa od švagrové. Zastavíte se. Znejistíte. A pak si uvědomíte, že tohle není jen článek. To je revoluce. Možná dokonce začátek nové éry – konečníkové gramotnosti.

Zkušenost rodiče se dá rozdělit do několika fází. Těhotenství, porod, první úsměv, první slovo… a pak přijde horečka. Uprostřed noci. Klasika. Tělo dítěte žhne jak radiátor v paneláku v lednu, vy máte v hlavě tunu paniky a v ruce – čípek. Ano, ten malý bílý kousek vosku, který podle příbalového letáku způsobí „okamžitou úlevu“ a podle reality způsobí válku.

První pokus. Dítě brečí. Vy brečíte. Druhý pokus. Dítě utíká, vy přemlouváte, slibujete dárky, výlety, koťátka, štěňátka i zrušení školní docházky. Třetí pokus – úspěch! Čípek je zasunut! Ticho… napětí… A pak to přijde.

Když už se vám podaří dítě přesvědčit, že to není bílý projektil, který ho má zabít, a čípek skutečně zmizí ve tmě zadku jako ponorka Nautilus, ozve se plop – a raketa vzápětí startuje zpět. Dopadne na koberec, pes ji sežere a rodinný plán na snížení horečky právě selhal. Zatímco dítě s křikem dál prchá, pes se olizuje a vy dezinfikujete koberec, přichází hluboká rodičovská otázka: Co s tím? A hlavně – kde je druhý čípek? Dítě během celé akce stihne tři existenciální krize, vy dvě morální, partner mizí se slovy „ty to zvládáš líp“ a sousedi přemýšlejí, jestli zavolat sociálku, nebo nabídnout víno.

A někde v pozadí zní tiché echo pediatrů a farmaceutek: „Sirup by to možná zvládl líp.“ Jenže dítě právě zvrací do vany nebo přísahá, že léky pít nebude, a tak saháte po čípku – nejen proto, že je účinný, ale protože je to poslední možnost. Sirup je pohodlnější. Čípek je válka. A i když sirupy zabírají rychleji a přesněji, jsou chvíle, kdy prostě nemáte na výběr. Čípek je to, co zbylo, když všechno ostatní selže.

Pak přijde karma. Horečka. Vy. Lékárna zavřená. V šuplíku – čípky. Rodina právě opustila místnost se zvláštní rychlostí, která naznačuje, že tohle je výhradně vaše mise. A vy, s gumovou rukavicí, přemýšlíte: Špičkou napřed, jasně. To je přece jasné. Nikdo přece nezatlouká hřebík tupým koncem. Tedy pokud není v reklamě na lepidlo nebo v české politice.

Nasazujete rukavici a zkoušíte v koupelně polohu labutě s vykloubeným kyčlem. Ptáte se sami sebe: Jak jsem se sem v životě dostal? A hlavně – proč ten zatracený čípek vypadá, jako by měl vlastní úmysly a nehodlal spolupracovat?

Odpovědi nejsou. Jen chladná podlaha, pot na čele a skřípající kolena. Pak přichází moment, kdy si řeknete: Na tohle nejsem dost starej. Ani mladej. Ani dost vohnutej. A zároveň víte, že i když se to tentokrát povede, nebude to naposled. Protože čípek je jako temná stránka Síly – vrátí se.

Vleže na boku, kolena k bradě. Jste kombinací nemocného jogína a neúspěšného špiona. Zíráte na čípek a přemýšlíte, jak moc může člověk klesnout. Jeden konec je špičatý, druhý… divný. Ale přece nebudete cpát dovnitř to široké! Zvolíte směr. Jdete do toho. Špička vpřed. A pak: plop. Malý zvuk, velké ponížení. Letí, jako by měl křídla. Nebo důvod odejít. Nebo jako vaše důstojnost, když se pokoušíte předstírat, že to máte pod kontrolou, a přitom vypadáte jako porouchaný robot při demonstraci jógy.

Zkoušíte to znovu. Výsledek stejný. A začíná vám být jasné, že je něco špatně. Možná nejste nemocní. Možná ten čípek. Možná vesmír. V dálce se směje pes. Ten už ví.

Zavádění čípku se ukazuje být složitější než změna hesla do e-mailu. A přesto to zkoušíme znovu a znovu. I když to občas – doslova – vyklouzne. Téma, které by klidně patřilo do rubriky „životní trapasy“, seriózně rozebírá dětský lékař Jozef Jakubec. A rozvířil vody. Přesněji řečeno: střevní proudy.

Dle průzkumu 95 % lidí vkládá čípek špatně. Špičkou napřed. Zbývajících 5 %? Tupci. Odborně vzato – správně. Ano, čípek se vkládá tupým koncem napřed. Právě ten, který vypadá, jako by ho navrhl někdo bez základů geometrie. Ale je to geniálně jednoduché: když použijete špičku, svěrač se lekne a hraje si na katapult. Čípek letí, gravitace slaví. Tupý konec? Svěrač se uklidní, nadechne – a čípek si vtáhne s takovou samozřejmostí, jako když vás v neděli pohltí gauč po obědě. Najednou to jde hladce. Bez boje, bez dramatu. A bez letících projektilů.

A i když si říkáte, že to funguje, nikdy nemáte úplnou jistotu. Pediatr Cyril Matějka to shrnul přesně: „Účinek čípku je jako otec. Vždy nejistý.“ A najednou chápete, že tahle věta není jen o lécích.

Ale vlastně… není to celé metafora? Kolikrát v životě jdeme špičkou napřed – tvrdě, přímo, na sílu. A svět (nebo svěrač reality) nás prostě nepustí dovnitř. Odrazí nás. Trapně. Zbytečně. Jako když pozvete někoho na rande s tím nejlepším smajlíkem a odpověď přijde za dvě sekundy: „Haha, ty jsi vtipný.“ Zato když přistoupíme k věcem obezřetně, klidně, s trochou tuposti (a pokory), všechno zapadne. A zůstane.

Možná to vážně začíná u zadku. A možná tam i končí. Ale když použijeme správnou stranu – a trochu selského rozumu – dostaneme se dál. Ne rychleji. Ale jistěji. A bez plop. Což by se mělo stát novým měřítkem úspěchu. Zapadl jsi do života hladce? Gratulujeme. Žádné plop.

Život je jako čípek. Malý, nenápadný, ale pokud ho otočíš špatně, nebude fungovat. A někdy, i když ho zasuneš správně, se stejně ozve plop a můžeš začít znova. Ale hlavní je: nenech ho sežrat psem. Jinak tě horečka dostane.