Článek
Musím se přiznat, že v záplavě těch politických smrští a dalších nepředvídatelných místních i světových událostí mě nadpis článku Přežili jste Mončičáky? Teď na vaše děti útočí Labubu, zveřejněný dnes na Seznam Zprávy, docela zaujal. A nejen zaujal. On mě vrátil do dětství stejně rychle a nekompromisně, jako když vám v osmdesátkách vypadl z rohlíku šedý párek a vám došlo, že dneska prostě nebude maso.
Monchichi. Plyšový bůh socialismu
Jsem ročník 1976. Vyrůstal jsem v době, kdy bylo zboží podpultové a štěstí se měřilo tím, co „zbylo v zadní místnosti“. A Monchichi? To byla výhra v loterii. Mít ho znamenalo, že vás někdo opravdu miluje. Nás milovala máma. Pracovala v papírnictví spojeném s hračkářstvím – což bylo tehdy zhruba jako mít mámu na ambasádě Západu.
Já měl bílého, brácha modrého. Ikony. Idolové. Plyšoví kamarádi, co voněli školkou, večerníčky a pískem z hřiště. A protože jsem byl dítě emocí, v záchvatu něhy jsem mu jednou ukousl paleček. A snědl ho. Celý. Bez výčitek. Ne z hladu – z lásky. On se nebránil. Jen se dál usmíval. Dnes bych to řešil u terapeuta. Tehdy to byla prostě láska na první žvýk.
A do toho všeho – zvuk plechových večerníčků a archivní hlasy soudruhů s kloboukem, kteří mluvili, jako by je někdo přemlouval samopalem.
Labubu: novodobý démon roztomilosti
A dnes? Dnes je tu Labubu. Malá zubatá příšerka s očima jako sova po třetím kafi. Děti po ní šílí. Dospělí ji nechápou. Internet ji miluje. A pokud jste ji ještě neviděli, tak buď nemáte TikTok, nebo vás zatím algoritmus ušetřil.
Labubu je dnes všude. Ve slepých boxech, na poličkách, v náručí Lisy z Blackpink i ve vašem feedu. A její cena? Někdy pár stovek. Ale ty vzácné kousky, tzv. „Secret“, rozbalí jen 1,4 % šťastlivců – a jejich hodnota se může vyšplhat až ke dvěma tisícům dolarů. To není hračka. To je měkká forma kryptoměny.
Ale chápu to. Dospělí si s ní prý léčí vnitřní dítě. A to je fér. Každý máme někde v sobě toho malého človíčka, který se chtěl mazlit, věřit, být milován – a držet v ruce něco, co voní po bezpečí. Jenže my jsme to nepotřebovali rozbalovat naslepo. My jsme věděli přesně, koho držíme. A taky, komu z něj co chybí.
A když už jsme u toho…
A pak je tu Lafufu. Levnější verze Labubu. Něco jako plastové céčko vedle zlatého náramku – jenže pro dítě je to stejně poklad. Lidé si ji kupují vědomě. Ne že by netoužili po originálu. Ale proto, že i ten fejkový plyšák může být milovaný, když je váš. A já se musím usmát: my jsme měli podobné časy. Často jsme taky neměli to, co bylo „pravé“. Ale měli jsme fantazii. Lepicí pásku. A srdce, co si domyslelo zbytek.
Žrali jsme ho. Doslova
Labubu je krásný příklad moderní doby. Hračka s aplikovanou mytologií, virálním potenciálem, sociální dynamikou a dobře spočítaným marketingem. Já jí to přeju. Opravdu.
Ale Monchichi byl jiný. Nebyl výstřelek. Byl součást života. Nečekal nás v bedně – byl s námi všude. Ve škole. Za školou. Po škole. Na hřišti, na gauči, na výletě i u babičky. Přes den i v noci. Byl náš osobní bodyguard, terapeut, důvěrník a testovací objekt na první lásku. I bez palečku. A právě proto.
Ten můj Monchichi je dodnes u mých rodičů. V bedně. Spolu s dalšími artefakty z dětství a trochou prachu. Ale tam už dávno nepatří. Zajdu si pro něj. Očistím ho, posadím si ho zpátky na noční stoleček… A bude to můj znovuobjevený Labubu. Zvaný Monchichi.
Toho jsme nejen milovali. My jsme ho žrali.
