Článek
O tom, že nový papež je z Chicaga, ví už i vaše babička, která má na stěně pořád obraz Svatého Jana Pavla II. vedle vyšívaného Jezulátka. Ale tentokrát to není zbožné nedorozumění. Robert Francis Prevost, misionář, augustinián a rodák z amerického Chicaga, byl 8. května zvolen papežem a přijal jméno Lev XIV. Poprvé v historii tak sedí na Petrově stolci někdo, kdo ví, jak chutná pořádný street dog – a co přesně znamená věta: „Tohle je fakt Malört.“
Víra, která má hořkou příchuť (ale zůstane s vámi)
Pokud nevíte, co je Malört, gratuluji. Představte si, že vezmete Fernet, odeberete cukr, přidáte zkaženou pampelišku, trochu křivdy z dětství a zapomenuté vzpomínky z osmdesátek. Výsledkem je nápoj, který se v USA pije ze sázky, nebo když si potřebujete připomenout, že život bolí. A právě Malört se stal neoficiálním symbolem nového papeže.
Jeden komentátor napsal, že Lev XIV. „neproměnil víno, ale Malört v krev Kristovu“. Další vtip: „Papežská bula s příchutí trpkosti.“ A my Češi? My tomu rozumíme. Je to jako kdyby byl arcibiskupem Prahy chlápek z Ostravy, co pije Tuzemák, mluví s lidmi přímo – a sem tam jim opraví plot.
Překvapivé na tom ale není jen to, že papež z USA vůbec existuje. Překvapivé je, jak moc lidí se díky tomu zasmálo. Jak se po dlouhé době u zprávy z Vatikánu objevily memy, ironie a (možná poprvé) i radost. A že ten smích nebyl posměšný. Byl… lidský.
S úsměvem na balkon
Když Lev XIV. vyšel na balkon Svatopetrské baziliky, nevypadal jako někdo, kdo právě přebírá klíče od svatého města. Spíš jako člověk, který včera rozvážel jídlo, přenocoval u sestry v Mexiku a dnes ráno si vyžehlil košili navíc. Ale právě v tom byl zázrak.
Na ten okamžik nebyly potřeba fanfáry. Nebylo třeba latinských úvodů. Stačil ten lehký úsměv a věta: „Pokoj vám.“ A na internetu to bouchlo. Memy typu „Poslední večeře s deep-dish pizzou“, „Papež povoluje tetování, pokud je to baseballový kříž“ nebo „Svatý Petr dnes dostal hotdog bez kečupu“ zaplavily síť.
A zatímco někteří křesťané panikařili, že máme „woke papeže“ (protože kdysi kritizoval Donalda Trumpa), druzí se tiše usmívali. Protože najednou měl papež lidskou tvář. Tvář, která říká: „Možná se v tom světě taky občas ztrácím. Ale pořád věřím.“
Ne revoluce. Jen jiný tón hlasu
Lev XIV. zatím nevyhlásil reformy. Nepřeoral doktrínu. Ale udělal něco možná důležitějšího – přinesl do církve lehkost. Tichý humor. Náznak, že víra nemusí být smrtelně vážná, aby byla opravdová.
Církev se někdy chová jako dáma v korzetu, co má na krku kříž, ale neumí se zasmát. A pak přijde někdo, kdo nabídne panáka Malörtu, poplácá vás po ramenou a řekne: „Neboj, Bůh tě má stejně rád.“
A možná právě proto ten výběr dává smysl. Není to fraška. Není to úlet. Je to pokus.
Pokus církve znovu mluvit jazykem lidí. Jazykem, kterému rozumí i ten, kdo už dávno přestal chodit do kostela. Který rozumí humoru, bolesti i naději. A možná, jen možná, jsme právě proto svědky začátku něčeho, co bude ještě dlouho chutnat jako Malört: hořce, silně a pravdivě.
