Článek
Když začnou padat preference, někdo sáhne po billboardu, jiný po TikToku – a někdo po jehle. Alena Schillerová, žena kabelkou odkojená, státní pokladnou zocelená, se rozhodla, že letošní kampaň vezme pěkně od podlahy. Nebo spíš od předloktí.
Brněnský Majáles. Všude mládí, hluk, hormonální chaos a hranolky s majonézou. A mezi tím Alenka. Očividně na lovech. Ne po mladých, ale po jejich hlasech. Vstoupila do tetovacího salonku – a vyšla jako jiný člověk. Tedy skoro. Na rukávu stále luxus, ale pod ním… český lev. Heraldický. Dvouocasý. Protože jeden ocas by na tuhle předvolební jízdu vážně nestačil.
Tatér Benjamin později vysvětlil, že „přišla random“. Tím je vlastně řečeno všechno. Random přístup, random marketing, random kampaň. Ale efekt? Dokonalý. Internet se zbláznil. Jedni ronili vlastenecké slzy do Starobrna, druzí si šli lehnout pod vlajku a čekali konec republiky. A ti praktičtější si rovnou rezervovali kérku – třeba Kalouska na lýtko (aby nás pořád kopal), Babiše za ucho (protože nám tam pořád šeptá), nebo Pavla přes záda (abychom věděli, že někdo za námi stojí).
Politika, co bolí až pod kůži
Alenka se na sítích pochlubila, jako by šlo o čestný doktorát. „Jaký suvenýr z Majálesu máte vy?“ ptá se, zatímco lev se tváří, že radši utekl z erbu, než by zůstal na daňovém přiznání. Lidé se ptají: „Je to pravé? Kolik to stálo? A kdo to platil? Jedni volají: „Frajerka!“, druzí: „Populismus!“ a třetí by jí nejradši připlácli státní pečeť na čelo a poslali doporučeně na přezkum k NKÚ.
A aby bylo jasno – tohle není Alenčina první kreativní volba. Už tančila v převleku za hranolku. Ano, skutečně. Celá v žlutém, s úsměvem smaženého uhlíkatého sacharidu, v kampani, která oslovila mládež stejně účinně, jako jídelní lístek z jídelny. Teď ale přešla od obalovaného ke gravírovanému. Od fastfoodu k permanentnímu inkoustu. Z hranolky je teď lev – tedy alespoň podle předloktí.
A přesto si říkám – kéž by víc politiků zanechávalo stopy své činnosti na vlastním těle, a ne na tom našem. Představte si premiéra s inflací vytetovanou kolem pupíku. Vicepremiéra s daňovým kolečkem okolo krku. Poslance s paragrafy na čele – aby konečně věděl, co schvaluje. A senátora s vlastním podpisem na lýtku, kdyby zapomněl, kdo je. Volební kampaň by se změnila na výstavu. A my bychom konečně věděli, co a proč volíme. Stačilo by vyhrnout rukáv.
Ale nebuďme přísní. Někdo chodí do Brna pro trdelník, někdo pro lásku – a někdo si tam nechá bodnout státní symbol do masa. I to je forma kampaně. Možná trochu bolestivá. Možná jen náhodná. A možná výkřik o pomoc v tetovacím stylu.
A kdo jsem já, abych soudil? Možná je to odvaha. Možná zoufalství. Možná poslední účetní operace: z ministerstva rovnou pod kůži.
A když si tak pročítám komentáře a koukám na tu kérku, co vylezla z brněnského Majálesu místo párku v rohlíku, slyším v hlavě kaprála z pohádky „S čerty nejsou žerty“, jak ukazuje prstem a s naprostou jistotou říká: „Je to rebelka!“
