Článek
Třeboň. Město klidu, lázní a kapra v každé podobě. Když tam někdo rozlije čaj, považuje se to za přestupkový strop. Jenže tentokrát se na scéně objevil podezřelý muž u popelnic. Nervózní, neklidný, rozhazoval rukama jak dirigent po zkažené generálce. Telefonoval. Chodil sem a tam. Podezřelý! Děsivý! Možná šílenec. Možná zločinec. Anebo… prostě jen někdo, komu za chvíli začíná závěrečná jízda v autoškole.
Když popelnice svědčí proti vám
Seniorka z přilehlého domu usoudila, že doba není vhodná k vynášení koše. A tak raději zavolala městskou policii. Na druhé straně drátu zřejmě zaznělo něco jako: „Dobrý den, mám tady muže u popelnic, vypadá rozrušeně, mluví sám se sebou a rukama by přetáhl i lampu.“
Policie dorazila připravená na všechno. Jen ne na to, že „podezřelý muž“ je ve skutečnosti budoucí řidič, který má sice řidičák zatím jen ve snu, ale už teď se potí, jako by měl couvat mezi kužely poslepu. Čekal u rampy, než na něj přijde řada. Komisař někde opodál, auto připravené, motor v klidu – jen on už v hlavě absolvoval tři rozjezdy, dvě selhání a jedno definitivní vypnutí. A tak gestikuloval, telefonoval, hypnotizoval popelnice… a netušil, že právě tahle předehra k jízdě skončí policejní hlídkou.
Vítejte v realitě, kde stres vypadá jako trestný čin
Autoškola je zkouška dospělosti. Ne ta oficiální, co se jmenuje maturita a tváří se důležitě, i když u ní nikdo neřídí plechovou střelu mezi dvěma semafory. Spíš ta opravdová zkouška, kdy zjistíte, že mít kontrolu znamená víc než znát funkci mitochondrie. Je to první krok do světa, kde vás kromě řízení čekají hypotéky, kočárky, kočky, psi, daňová přiznání a věčná otázka: „Kam jsi dal účtenku?“
V hlavě se vám začnou honit ty nejabsurdnější scénáře. Co když se nerozjedu? Co když to napálím do obrubníku? Co když přejedu cyklistu a skončím jako legenda místního bulváru pod přezdívkou „ten s tím kolem“?
Není pak divu, že adept autoškoly připomíná chlapíka před loupežným přepadením. Opřený o popelnici, s očima těkajícíma jak u pokerového stolu, v bundě promočené potem. Zvenčí to vypadá jako nervózní kriminálník. Ve skutečnosti? Jen někdo, kdo se bojí jedničky do mírného kopce.
Strážníci přijeli včas a zachránili jak žákovu čest, tak seniorku před infarktem
Městští strážníci zasáhli rychle a klidně. Zjistili, že nejde o žádný zločin, ale o klasický příklad lidského zhroucení v přímém přenosu. Uklidnili seniorku, že popelnice nejsou ohrožené, a chlapce, že ještě není všechno ztraceno. A v tom je ten krásný paradox – že v době, kdy se kdeco řeší přehnaně, někdy stačí jen lidskost, úsměv a pochopení pro to, že ne každý nervózní člověk je automaticky blázen. Někdy jen zkouší přežít čtyřicet minut s komisařem na sedadle smrti.
Všem, které tohle všechno teprve čeká — letos, příští týden, nebo klidně už zítra ráno, kdy nervozita vstane dřív než vy — přeji především klidnou hlavu, lehkou nohu, komisaře s lidským pohledem a ruce pevně položené nejen na volantu, ale i na srdci. Řídit se dá naučit a zvládnout zkoušku také. Není to výsada superhrdinů, ale obyčejných lidí, kteří se v jeden důležitý den musí popasovat se třesoucí se pravou nohou a hlavou plnou pochybností.
Věřím, že to zvládnete, vážně — většina lidí to totiž dá hned napoprvé, aniž by přitom zničila stěrač, sebevědomí nebo víru ve vlastní schopnosti. A kdyby přece jen nárazník skončil příliš blízko kontejneru, neberte to jako katastrofu, ale spíše jako budoucí historku, kterou jednou s úsměvem převyprávíte někomu, kdo se bude bát úplně stejně jako vy dnes — protože i když je to zkouška, není to konec světa. A světem se pořád jezdí dál.
Tak se zhluboka nadechněte, usmějte se a otočte klíčkem. Jste připraveni.
