Článek
Kdysi bývala novinařina váženou disciplínou. Dnes? Stačí ruská akreditace, mikrofon a schopnost řvát dřív, než druhý začne mluvit – a rázem nejste novinář, ale oficiální hlas řízeného bordelu. A pokud přitom působíte, že vám v hlavě běží nonstop titulky „Sláva matce Rus“, pak vás zřejmě osobně školil Popov se Skabajevovou u samovaru.
Po rusko-ukrajinském jednání v Istanbulu se ukrajinská delegace – v nepochopitelné víře ve slušnost – rozhodla uspořádat tiskovou konferenci. Jenže místo zahraničních novinářů dorazila fronta z Rossija-1 a vtrhla dovnitř jako smečka mopslíků po šesti Red Bullech. Mikrofony napřažené, kamery v pohotovosti, v očích lesk státního přesvědčení: „Dnes se neptáme. Dnes rušíme.“
Když tiskovka připomíná divadelní nálet
Ukrajinská reportérka Valerija Pašková prohlásila, že se chovali „jako barbaři“. Slabé slovo. Spíš to připomínalo zvukovou performanci „Sibiřský open mic“. Mikrofony pískaly, hlasy burácely, jeden kameraman málem trefil mluvčího ministerstva mikrofonem do lebky takovým švihem, že koroner jen přikývl a vytáhl formulář.
Turecká policie byla přítomna. Řekla něco jako: „Klid, prosím.“ A pak se odebrala do stavu zenové bezmoci. Tiskovka skončila dřív, než začala. Nešlo o zpravodajství. Šlo o dezinfoscénu s live přenosem, kde se pravda nesnažila vyjít najevo – jen přežít v hluku.
Mezitím si ruská kamera střihla hrdinský záběr na „ustupující Ukrajince“. Kdyby k tomu někdo pustil soundtrack z Apokalypsy, diváci v Moskvě by tleskali vestoje.
Střižna, státní hymna a mikrofon v režimu úderného nástroje
Večer v Moskvě: Popov se Skabajevovou sedí ve střižně, cpou se borščem a vybírají nejlepší úhel, jak přerušení tiskovky prezentovat jako vítězství Ruské federace. Možná si špitli: „Zítra zablokujeme přednášku o svobodě tisku. A co třeba i koncert Amnesty International?“ A Olga přikývla. Možná i podruhé – režisér chtěl záběr na vlastenectví z profilu.
Evropská reakce? Samozřejmě. Uctivá, vyrovnaná, naprosto neúčinná. Další tisková zpráva o „znepokojení“ zaparkovala vedle všech těch ostatních z let 2014–2024. V Bruselu možná právě zakládají samostatnou složku: „Znepokojení – východní edice.“
Až vám někdo bude říkat, že novináři jsou hlídací psi demokracie, připomeňte si tenhle případ. Protože někdy ten pes neštěká na lež – štěká tak hlasitě, aby pravda nebyla vůbec slyšet.
Takže až uvidíte reportéra s mikrofonem a zápalem v očích, nečekejte otázku. Možná přichází úder. Anebo výstražný výkřik státní režie, tentokrát bez titulků.
Použitý zdroj: „Jako barbaři.“ Ruští novináři po istanbulském jednání šokovali neurvalým chováním (Novinky.cz)
