Článek
V dávných dobách byli lidé malí. Nejen výškou, ale i nároky. Stačilo mít chléb, kus pole, ovci a ženu, která vás večer nepraští. Výška nebyla na seznamu priorit, protože když jste sbírali ostružiny a utíkali před mamutem, nebylo úplně důležité, jestli měříte metr šedesát, nebo metr osmdesát. Až do vynálezu zrcadla. A Instagramu.
Gruzínec nebyl spokojen se svou výškou. Podstoupil bolestivý zákrok za milion, aby získal 10 centimetrů navíc. Žádný model, žádný basketbalista. Jen obyčejný chlap jménem Irakli z call centra, který si říkal „Malý král“. Což zní jako postava z fantasy, ale v realitě na to stačí pár týdnů v Istanbulu, pár šroubů v holeni a z malého krále je najednou král výškový. S certifikátem.
O kousek výš. A kousek dál od sebe sama
Irakli říkal, že mu chyběl dílek skládačky a věřil, že ho najde v kostní dřeni. Jenže některé chybějící části se nedají nahradit šroubem. A ani titanem neprodloužíš to, co je uvnitř.
Operace byla „úspěšná“. Výška 179,4 cm, účet v mínusu a chůze jako robot po kalibraci. Ale hlavně – vidí líp na koncertě. Jeho cesta za vyšším já vedla přes bolest, šrouby, otoky a nekonečné cviky. V čemž mimochodem někteří křesťané poznávají běžnou duchovní praxi – s tím rozdílem, že tam je aspoň výsledek věčný. Tady? No, kuchyňská linka už není tak vysoko. Ale duše? Ta zůstala někde mezi holeněmi.
Od Adama po TikTok
Podle některých židovských tradic měřil Adam tři metry. Od té doby jsme se zmenšili nejen výškou, ale i velikostí ducha. První Homo sapiens měl zhruba 160 cm, staří Egypťané byli menší než dnešní Mexičané, a ve středověku jste s výškou 165 cm patřili mezi rytířskou elitu. Dnes byste se s takovou postavou prodírali davy v MHD a bojovali o knoflík „otevřít dveře“. Vývoj nám přidal pár centimetrů a odebral pokoru.
Kdysi lidé zakrývali svou zranitelnost fíkovým listem. Dnes na to máme filtry, beauty režimy, nálepku „raw content“ a režim letadlo. Místo postavení v kmenu dnes řešíme postavení v algoritmu.
Na TikToku můžete být do dvou minut vyšší, bělejší, klidnější i chytřejší. Stačí hudba, světlo, trocha střihu a hodně sebeúpravy. A když to nestačí, jsou tu šrouby, výplně, lasery a aplikace, která vám upraví nejen tvář, ale i realitu.
Zatímco dřív lidé rostli pomalu – roky, bolestí, zkušeností – dnes stačí dvě hodiny pod narkózou a pár týdnů šroubování. Ideálně s odběrem sledujících. Tělo už není dar, ale rozpracovaný projekt. A identita? Ta se dnes neodhaluje. Ta se ladí.
Irakli ale nechtěl čekat. Biologie ho zklamala, genetika byla neúprosná, a tak vzal výšku do vlastních rukou. Tedy nohou. Zlomit si stehenní kost kvůli ženskému úsměvu? To už zavání romantikou v režii Tarantina.
Královská výměna: bolest za iluzi
Psycholog by řekl, že nejde o centimetry tělesné, ale o centimetry psychické. O tu malou – a někdy obrovskou – díru v duši, kterou se snažíme vyplnit vším možným: botami na podpatku, přifouknutými rty nebo kostmi na klíč. Jenže skutečná jedinečnost člověka se neměří metrem. Ale srdcem. A taky tím, jestli umí říct: takový jsem a takový stačím.
A někde tady zazní i věta od jednoho muže, který sice neměl Instagram, ale zato měl jasno: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo.“ Protože tělo není to nejkřehčí, co máme. Křehčí bývá naše jistota, když se měří podle zrcadla. A to, co nás drží pohromadě, neprodávají na klinice v Istanbulu.
Nechte maličkých přicházet… ke komu?
Kdysi řekl Ježíš: „Nechte děti přicházet ke mně.“ A přestože to nemyslel jako marketing, dnes by mu to leckterá agentura ráda vytiskla na billboard. Třeba před jednu nejmenovanou kliniku v Istanbulu: „Nechte maličkých přicházet k nám.“
Protože dnes už nestačí být malý s velkým srdcem. Musíš mít i dlouhé nohy. A když ne od přírody, tak od ortopeda. Důstojnost se totiž, zdá se, měří v centimetrech a kdo nemá dost, ten si připlatí.
V době, kdy je vnitřní růst méně populární než ten kostní, dostává fráze „vyrůst v životě“ zcela nový význam. Bůh prý zjevuje tajemství maličkým, ale v některých zemích radši až poté, co jim prodloužili nohy na evropský průměr. Pokora sedí v čekárně, zatímco ego má vlastní pokoj, odbavení přes mobil a selfie z rentgenu.
A co když zbyde jen to podstatné?
Lidskou důstojnost si nelze koupit. Ale dnes to zní spíš jako výstřižek z levného plakátu. Když se hrdost nosí v titanu a víra v sebe sama se dodává až po třetí splátce. Všechna těla jednou zestárnou. Všechny nohy se jednou zastaví. Ale duše, když doroste, obejde se bez návodu, bez šablony i bez schůdků.
A co když ti nakonec opravdu zůstane jen to srdce? Možná s ním nedosáhneš na horní polici. Ale možná se díky němu naučíš dívat výš – i bez prodloužení.
Bez šroubů, ale s hlavou
Deset centimetrů navíc. Lepší výhled na koncertě. Snazší přístup k hrníčkům v horní polici. A milion v čudu. Jako by se Gruzie přestala spoléhat na víno, hory a srdečnost – a vsadila na metrický systém.
Získal výšku. Ztratil něco jiného. A my ostatní? Možná jsme právě díky němu pochopili, že to, co nás dělá výjimečnými, není to, co si přidáme. Ale to, co přijmeme.
Komplex méněcennosti nemá přesnou výšku. Ale jistotu poznáte spolehlivě – nehoní se za šrouby, směje se vlastnímu stínu a ví, že dospělost nezačíná operací. Ale přijetím. I s krátkými nohami se dá dojít daleko. A často mnohem dál než s těmi nataženými.
