Článek
Na některé lidi se svět dívá s úšklebkem. Jsou moc hluční, moc divní, moc jiní. A přitom často prostě jen nemají jinou možnost. Protože když se z nitra dere bolest, někdy zní jako modlitba. A jindy jako heavy metal.
Zemřel Ozzy Osbourne. Odešel britský zpěvák a hudebník, frontman skupiny Black Sabbath. Jen dva týdny po svém posledním koncertu v kariéře, který se odehrál 5. července v Birminghamu. Bylo mu 76 let. „S větším zármutkem, než mohou vyjádřit pouhá slova, musíme oznámit, že náš milovaný Ozzy Osbourne dnes ráno zemřel. Byl se svou rodinou a obklopen láskou,“ uvedla rodina.
A i když jsme to možná čekali, stejně to bolí. Ne proto, že bychom ho znali osobně, ale protože jsme v něm poznali kus sebe. Totiž tu část, která se celý život snaží být slyšena a neví jak. Část, která se zakrývá černou, protože je to jednodušší než odhalit, jak moc to všechno uvnitř bolí. Byl to křik. Ale ne bezdůvodný.
Život mezi bolestí a návraty
Ozzy se narodil jako John Michael Osbourne do chudé dělnické rodiny v Birminghamu. Jeho otec pil, matku i děti bil. Ve škole propadal, trpěl poruchami učení, ale měl v sobě cit a hudební sluch. Spolužáci ho znali jako podivína, který se raději schovával v maskách Draculy a Frankensteina než ve školních sešitech. Už tehdy mu začali říkat Ozzy – podle příjmení, ale také kvůli jeho fascinaci příběhem Čaroděje ze země Oz. A především miloval Beatles. Hudba se stala jeho jedinou nadějí, že tento svět nemusí být jen o bolesti.
Jeho dětství nebylo jen chudé a plné domácího násilí – neslo si i hluboká zranění, o kterých dlouho mlčel. Jako dítě se stal obětí šikany i zneužívání. A ačkoli tehdy nebylo kam volat o pomoc, volal. Potichu. Ve svých maskách. Ve svých písních.
Ozzy měl své démony – a ne jen jako stylovou nálepku. Opravdové. Z masa, kostí a alkoholu. Dlouhá léta užíval drogy a alkohol a nijak se tím netajil. V roce 1989 málem uškrtil svou ženu Sharon. V roce 2003 utrpěl vážné zranění krku při nehodě na čtyřkolce, což vedlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu. V roce 2019 mu byla diagnostikována Parkinsonova choroba, prodělal covid, infekce i operace páteře. Poslední roky sotva chodil.
Přesto se znovu postavil. Pomalu, nemotorně, ale vstával. A ještě 5. července byl na pódiu, kde řekl publiku: „Nemáte ponětí, jak se cítím. Děkuji vám z celého srdce.“ Nevrátil se, protože musel. Možná proto, že pořád měl co říct. Možná i sám sobě.
Nikdy se netvářil jako světec. Věděl, že selhal – a ani v tom se neskrýval. A právě to na něm bylo možná nejlidštější. Nehrál si na to, že je v pořádku. Jen zpíval, jak ho bolelo být.
Ozzy nebyl jen ten, kdo křičel. Byl to výjimečný zpěvák se silným a nezaměnitelným hlasem, který se zařezával pod kůži. Někdy zněl jako sténání, jindy jako hrozba, ale vždy jako pravda. Nehledal dokonalost, ale opravdovost. A právě tím se jeho hlas stal jedním z nejcharakterističtějších v dějinách rocku. Nebyl to křik pro efekt – byl to zpěv, který nesl tíhu nitra. Ne každý křičí, protože chce slyšet potlesk.
Za černou pózou mohl být obyčejný hlad po světle
Je snadné udělat z něj symbol temnoty. Měl černé oči, obrácené kříže, zpíval o ďáblovi a jednou – omylem – ukousl hlavu netopýrovi, kterého mu fanoušek hodil na pódium. Ale kolik z toho byla póza – a kolik zoufalá snaha zakrýt bolest? Ne každý má to štěstí, že ho někdo včas zachytí. Ne každý se dočká ruky, která se natáhne dřív, než to všechno praskne. A ne každý umí o tu ruku požádat – někdy se prosba změní v řev, jindy v ticho.
Ozzy křičel. Ne proto, že chtěl ohromit, ale možná proto, že jinak už nemohl. A i když to na první pohled mohlo znít jako temnota, možná to byl jen křik jeho zlomeného srdce. Ne démonický, ale lidský. A slyšitelný jen těm, kdo nepřestali věřit v naději i pro ty poslední.
Možná ironie. Možná modlitba v přestrojení
Nevíme, co Ozzy prožil na konci, ale víme, že svou poslední autobiografii pojmenoval Last Rites – Poslední pomazání. Měla by vyjít 7. října. Možná ironie. Možná modlitba v přestrojení. A možná jen vědomí, že nic netrvá věčně. Ani křik.
Věřím, že Bůh se nedívá na šminky, image ani na žánr. Nezajímají ho hitparády, bulvár ani pověst. Dívá se dovnitř. A právě tam nachází to, co my často přehlížíme. I tam, kde lidé hledají temnotu, On může najít tichou, nenápadnou touhu po světle.
Ozzy, děkujeme. Ne za pozlátko. Ale za pravdu, která bolela – a přesto dokázala spojit. Ať jsi teď tam, kde už není potřeba křičet. Kde tě konečně někdo vyslechl. A objal. Napořád.
