Článek
Dnes si připomínáme 80 let od konce druhé světové války v Evropě. Osm desetiletí od chvíle, kdy zbraně konečně umlkly. Kdy Evropa – rozervaná, vypálená, znásilněná – mohla znovu dýchat. Ne s jásotem, ale s úlevou. Ne se slzami radosti, ale se slzami těch, kteří přežili. Protože přežít válku není šťastný konec. Je to začátek života s tichem, které nikdy nezmizí. Tichem, ve kterém navždy zní hlasy těch, co zůstali někde na cestě.
Hluboce si vážím těch, kteří svobodu vybojovali. Každého člověka, který nesl svůj díl bolesti, strachu i odvahy. Ale válka nezná čisté role. Jen mezi živými a mrtvými dělá ostrou čáru. Kulka se neptá, pro koho kopete zákop. A matka nepláče míň jen proto, že je na hrobu jiná vlajka. Válka je špína, která ničí stejně na všech stranách. A ti, kdo ji přežili, v sobě nesou ticho, které nikdy nekončí.
A právě dnes – 8. května – slavíme i Světový den oslů. Vážně. Mezinárodní svátek zvířete, které celý život dře, mlčí a přesto bývá považováno za symbol hlouposti. Osel. To tvrdohlavé, věrné, statečné zvíře, které šlo s námi i na bojiště. Táhlo zbraně, vodu, raněné i strach. Neptalo se proč, jen šlo dál – tiše, vytrvale, bez nároku na vděk.
A možná právě proto se z osla stal symbol síly, která nekřičí. A není to jen vzpomínka na minulost. Je to obraz přítomnosti.
„Oslíci života“ – říkám to s úctou. Jsou mezi námi. Lidé, kteří nesou víc, než by měli, ale nezastaví se. Nečekají potlesk. Nevyžadují medaili. Jen jdou. Krok za krokem. Dál. Pro druhé. Pro život. V tichosti.
Náhoda? Ironie? Nebo přesně to, co potřebujeme slyšet?
Spojit tyto dva dny – Den vítězství a Den oslů – zní možná jako náhoda. Možná jako ironie. Ale možná taky jako symbol. Symbol světa, kde velká slova nestačí. Kde vítězství není jen v bitevní slávě, ale i v každodenní tiché vytrvalosti. Možná nám to kalendář připomíná přesně tak, jak potřebujeme: že hrdinství není jen otázka historie, ale i každého dne, který někdo unese za nás – beze slov, beze scén, ale srdcem.
Dnes, když zní projevy o svobodě a hrdinství, je dobré si připomenout, že svoboda se nerodí v aule, ale v blátě, v krvi a v tichu. Ve schopnosti nést a přitom nezhrubnout. V odvaze být člověkem i tehdy, když se všechno rozpadá. V odmítnutí nenávisti. Ve vytrvalosti.
Osel netouží po pomníku. Jen chce trochu vody a cestu, po které může jít. Stejně jako ti, kteří dnes drží svět pohromadě. Ti, jejichž jména neznáme, ale jejichž tichá síla udržuje rovnováhu.
Proto dnes neslavíme jen vítězství nad nacismem. Slaví i ti, kdo vyhráli jinak: tím, že přežili. Že unesli. A že nepřestali táhnout.
A možná právě v tom je největší vítězství vůbec – nezapomenout, ale nezůstat v nenávisti. Umět být silný bez síly. Pokorný bez porážky. A jít dál. Ne pochodem. Ale krok za krokem. Jako osel. Vytrvale. Bez slávy. Ale srdcem.
Až dnes večer zhasnete světlo, vzpomeňte si na jedno jediné: Svoboda je tichá. A někdo ji celou dobu nese za vás.
