Článek
Já tedy ne. Maximálně tak doma na psa, když mi sežere ponožku.
Ale vážně, „parchant jeden“, to je přece slovník hodný Shakespeara! Nebo spíš hospody čtvrté cenové. Ale co, aspoň se nenudíme. Víte, já mám takový pocit, že česká politika je jako telenovela. Neustále se tam něco děje, emoce lítají vzduchem a divák (tedy občan) jen zírá s otevřenou pusou, co si na něj zase vymyslí.
A Fiala? Ten reagoval jako pravý gentleman. „Nové dno,“ povídá. No, co na to říct? Možná bychom si měli pořídit potápěčskou výbavu, protože v téhle politické žumpě budeme asi potřebovat dýchat pod vodou.
Ale abychom nebyli jen negativní, musím říct, že mě to vlastně baví. Kde jinde se člověk takhle zasměje? Kde jinde uslyší takové květnaté výrazy? Kde jinde zažije takové drama? Takže díky, paní Schillerová, díky, pane Fialo. Díky vám je život v Česku pestřejší než kdy dřív. A já se už nemůžu dočkat, co si na nás vymyslíte příště. Jen tak dál, ať se máme čemu smát (nebo plakat, to už je fuk). Protože jak se říká, smích prodlužuje život. A v téhle zemi ho budeme potřebovat hodně.
