Článek
Politika někdy připomíná zvláštní kabaret, kde se herci zoufale snaží přesvědčit publikum, že mají všechno pod kontrolou – dokud nezakopnou přímo na jevišti. A když zakopne ministr – třeba zemědělství – je to jako kdyby hlavní hvězda večera zapomněla text uprostřed důležité scény.
Každý den se na vás jako na ministra valí požadavky: tráva má být zelenější, krávy výkonnější a hlavně – proboha, nepřekračujte rychlost! Jenže pak přijde den, kdy spěcháte – třeba za nemocným otcem, na důležité jednání, nebo prostě před realitou, která vás dohání. Dupnete na plyn. V obci.
A najednou – 92 kilometrů za hodinu.
Z minuty na minutu se měníte z ministra v hlavní postavu mediálního příběhu. A co teď? Přiznat se? Nepřiznat? Nebo se pokusit přesvědčit veřejnost, že vaše auto prošlo zvláštním tuningem a už od výroby ignoruje dopravní značky?
Marek Výborný se nakonec přiznal. Pravda, trochu opožděně. Tak trochu stylem: „Zhasněte reflektory a já vám něco povím.“ Teprve když novinářská hlídka zabrala pozice a začala mířit, vystoupil před národ a uznal: „Ano, byl jsem to já. Ano, spěchal jsem. Ano, pravidla platí pro všechny.“
A právě v té chvíli si člověk není jistý, jestli zatleskat nebo kroutit hlavou. Na jednu stranu – dobře, že přiznal vinu. Žádné vymlouvání na ministerskou imunitu nebo absurdní konstrukce o imaginárním řidiči z opozice. Výborný se postavil čelem – i když s výrazným zpožděním. Na druhou stranu – přiznat se až poté, co to praskne, působí trochu jako situace, kdy dítě tvrdí, že rozbitý hrníček rozbila „příliš silná gravitace“ – omluva je sice fajn, ale věrohodnost už pokulhává.
Ale přiznejme si něco – kdo z nás řidičů se někdy nenechal unést? Zvlášť tam, kde to svádí – na začátku obce, kde široká silnice ještě voní dálničním tempem, nebo na konci, když už myslíme na to, jak se zase rozjedeme. Možná se prostě necháte unést plynulou jízdou a hlavu máte plnou starostí. A když pak zahlédnete blikající majáky, to nepříjemné bodnutí v žaludku je univerzální.
Ano, neměli bychom omlouvat rychlou jízdu v obci – pravidla platí pro všechny a mají svůj smysl. Ale také si musíme přiznat, že někdy selžeme. Tak už to s lidmi chodí. Koneckonců, jak se říká v Bibli: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď kamenem.“ A když se na situaci podíváme upřímně, nebyl by Marek Výborný ani zdaleka první politik, který by ten pomyslný kámen schytal. Rozdíl je v tom, že tenhle kámen na něj dopadl až poté, co se ukázalo, že před ním uhýbal.
Politická scéna je plná herců, kteří věří, že pravda se stane skutečností teprve ve chvíli, kdy na ni někdo ukáže prstem. A když už to vyplave na povrch, začíná závod o co nejrychlejší vysvětlení. Výmluvy? Ty jsou někdy tak fascinující, že máte pocit, jako by se právě rodil nový žánr – politické sci-fi.
Co kdyby to šlo jinak?
Představme si tu revoluci – politik, který se přizná hned! Žádné mlžení, žádné vyčkávání, až novináři vytáhnou první karty. Jen krátké prohlášení na sociálních sítích:
„Dneska jsem se nechal unést, překročil jsem rychlost. Je to moje chyba. Omlouvám se.“
To by byla novinka! V době, kdy jsou lidé zvyklí na zatloukání a výmluvy, by taková otevřenost působila jako svěží vítr. Možná by dokonce místo kritiky přišla vlna uznání: „Tak přece jen politik, který umí uznat chybu!“
Ale zatímco čekáme na takový politický zázrak, můžeme se aspoň bavit touhle klasickou tragikomedií. Politik v hlavní roli, který včas nezvládl přepnout z „rychlého ministra“ na „obyčejného řidiče“. Co by se ale vlastně stalo, kdyby se přiznal hned? Udělala by z toho média stejnou kauzu, nebo by to vyšumělo rychlostí 92 km/h?
Zdroj:
